Pomohl si Waldemar Matuška svou emigrací do USA?

To je opravdu sporné. Walda je už pár let po smrti a i kdybychom se ho mohli zeptat, tak bychom se stejně žádnou pravdu nedozvěděli, protože, jak známo, každá liška chválí svůj ocas a každý člověk svá rozhodnutí.

Nechci psát nic proti emigraci, ani proti emigrantům. Dědeček jedné mé kamarádky, prvorepublikový fešák Antonín Novotný, dal chemii přednost před kariérou u filmu a nakonec emigroval. A Západní Německo plně využilo jeho vlohy a nakonec se stal ředitelem známého výzkumného ústavu.

I do USA emigrovala celá řada našich odborníků, umělců a dalších. Snad nejzářivějším diamantem v celé té řadě je Miloš Forman, kterého Amadeus tak nadchl moje rakouské přátele, že mi říkali: Herr, Herrmanek, to je lepší vývozní artikl, než Vaše ocel.

Pravda, Československo ten film neprodukovalo a také z něj nemělo žádné zisky, samozřejmě kromě služeb za natáčení v Praze. A Forman tou dobou také již možná nebyl Čechoslovákem, ale Američanem. To ale nevím jistě a nehodlám hledat.

Kromě umělců oslovují publikum samozřejmě tak sportovci. Naši tenisté obého i třetího pohlaví, hokejisté a podobně. A proč? Protože, jak film, tak sport jsou vlastně univerzální. Oslovují všechny národy. Ona i hudba je samozřejmě univerzální.

Tak třeba Antonín Dvořák udělal v Americe díru do světa svou Novosvětskou symfonií. Ta je univerzální a může se klidně hrát jak v Americe, tak v Japonsku nebo v ČÍně a samozřejmě i v Rusku. Ovšem, až odejde car Putin. Do té doby bych ji tam nepouštěl.

Ale Waldemar? Tak oblíbený zde a tak neznámý v Americe? Kdysi, někdy v roce 1962, jsem byl na pionýrském táboře s bratry Nedvědovými - jejich otec byl učitelem speciální pedagogiky a tehdy se mě dvě pěkná děvčata ptala: Jirko, jak se jmenuje Matuška?

A já, hrdý, na své znalosti, jsem odvětil "Waldemar", protože to bylo přesně okolo té doby, kdy se stával obecně známým a já, zavilý posluchač tehdejší novinky, FM, s Janem Werichem a Jiřím Suchým jsem to věděl.

My blogeři nechceme psát bez čtenářů, někam do soukroma, a umělec jako Walda nemohl vystupovat bez publika. Jistě, nějací krajané v USA samozřejmě žijí, to ale myslím na plnohodnotnou kariéru vůbec nestačí.

A asi to nestačí ani hmotně. Hned počátkem 90. let jsem měl Fax značky Sanyo, což bylo v té době docela unikum. Fax tehdy fakt neměl každý. A jedna kamarádka mi ráno říká: Jirko, prosímtě, Olinka zařizuje našim koupi baráku na Floridě, můžeš ji toto faxnout?

Bylo to pár papírů, nějaké dokumenty k té koupi. Já ji ale říkám: Děvče, tady je něco mezi 9:00 a 10:00 ráno, to je na Floridě mezi 3:00 am a 4:00 am, tedy hluboká noc. Ale jen to zkus, určitě má samostatnou faxovou linku. Neměla, Olinka, a byla pěkně rozmrzelá.

A ještě jeden postřeh. Někdy ve druhé polovině 70. let minulého století jsme si koupili lístky do Sportovní haly na Johnyho Cashe. Komentáře kamarádů, se kterými jsem šel byly asi tyto: Ten Cash už je asi dost v p*deli, když vystupuje v takový díře, jako je Československo.

Ale Johny, jako pravý profesionál, dal do vystoupení všechno. A naparoval se před televizními kamerami (v životě jsem ten záznam neviděl) jako páv. Asi ne často ho natáčela celostátní televize. A ohlas měl obrovský.

A proč? Protože tady byl známý. Jeho písničky jsme znali, byly u nás i překládané, prostě a jednoduše, nemusel si zde tu brázdičku vyorat. Což, Walda, bohužel, při všech těch okolnostech, v USA asi vůbec nemohl.

A že jsem si na to zrovna teď vzpomněl? Prostě jsem zapnul TV v okamžiku, kdy tam běžel pořad Hvězdy které nestárnou s Vladimírem Hronem a jednu "árii" v něm zazpíval 72 letý Waldemar Matuschka, který, podobně jako já, už nic nezatancoval.

Napsal jsem svůj názor a klidně mi prosím spílejte. Ale, já si myslím, že nic není paušálního. Římský vojevůdce Gaius Julius Caesar kdysi prohlásil: "Lepší je být první v Galii než druhý v Římě" a toho bych se prostě držel.