Bože, chraň nás před fatálními přešlapy zahraniční politiky USA

Byly doby, kdy jsem k USA vzhlížel jako k baště pokroku, demokracie a svobody. Život tam byl pro mě ideálem, i když v té době jsem se tam ještě nedostal. Celá třída elektrotechnické promyslovky jsme USA bezmezně obdivovali.

Dodnes se pamatuji, jak jsme naši "soudružku učitelku" trápili dotazem, proč SSSR také nemá telekomunikační družici, jako tehdy vůbec měly USA. Telstar se myslím jmenovala.

Ani studium VŠ na mém proamerickém postoji nic nezměnilo, otázkou pouze je, zda to nebylo pouze nedostatkem informací. Ale sympatiemi k Rusku, potažmo SSSR tehdy opravdu nikdo neoplýval.

Mám ale jeden takový poznatek, možná jsem se o něm už zmínil. Na táboře Soběšín jsem pískal utkání ve volejbale mezi nizozemským a sovětským týmem. A zatímco dlouhovlasí Nizozemci byli našimi ideály, skupina ze SSSR (nebyli to přímo Rusové) byla terčem posměchu.

Ale jakmile mužstva odložila tepláky, zjevila se krutá pravda. Nizozemci, to byl soubor bílých rachitických těl, zatímco, když se do půl těla svlékli Sověti, byla to parta svalnatých opálených chasníků. Podezíral jsem je, že právě přišli z vojny.

Prostě, není všechno zlato, co se třpytí a pro politiku to platí dvojnásob. A jako pracující jsem pak řadu let pracoval s americkými stroji a pro americkou firmu. Tak tam mě opravdu žádné pochybnosti nenapadaly a bylo to tak přibližně do konce 90. let.

Jak návštěvu George Bushe, tak hlavně Billa Clintona jsem prožíval pomalu stejně intenzivně jako Václav Klaus, kterého Václav Havel tehdy nechtěl do Reduty pozvat. A hlavně jsem se bavil, jak při reportáži s pane Hrabalem od Tygra mu nějaké trdlo z ČT opakovaně říkalo "pane Párale".

A zatímco operace Pouštní bouře měla můj tichý souhlas, následný vpád do Iráku, před který Klaus varoval a který Havel svým obvyklým do prdele lezoucím způsobem podporoval, mi začal otvírat oči. A to i dozpátku.

A začal jsem se ptát, zda to bombardování Srbska v roce 1999 bylo skutečně tak 100% humanitární, jak se nám Václav Havel snažil nakukat nebo mělo obvyklé zištné cíle. Možná o tom něco napoví odkaz "Privatizing" Kosovo: The Madeleine Albright Way.

Takže podobně, jako když manžel dlouhá léta vodí svoji ženu za nos a takonec postupně prozře, i já jsem po americkém vpádu do Iráku začal mít, ve své neotřesitelné víře v USA zásadní trhliny a zpětné nahlédnutí na ukradení Kosova Srbsku mě v tom utvrdilo.

Irák je, upřímně řečeno, asi naprosto rozesraný. Celkem prosperující stát s jedním krvežíznivým diktátorem v čele (sám jsem mu v roce 1983 prodal svoji LADU 1600, aby v ní jeden český humanitární pracovník mohl jezdit) je vniveč.

A to za cenu mnoha krvavých miliard dolarů a asi půl miliónu mrtvých. A ta věc nebere konce. Konzolidovaný a jednotný Irák, ve svých původních hranicích, je nyní jen věcí krásných snů.

USA ovšem nezůstaly u Iráku, prostě se snažily "napravit" poměrně hodně států v tom regionu. "Nejlépe" se to povedlo v kdysi bohaté Libyi, kde z nějaké vládní infrastrurtury nezůstal ani kámen na kameni a v zemi operují hlavně pašeráci lidí.

Jsou i další země v tom regionu. Například Sýrie, kde ale, jak se zdá, narazila kosa na kámen v podobě ruského letectva. Má to jako skvělé cvičení a přitom pomáhá legálně zvolenému prezidentovi, kterého se, pod nějakou záminkou, USA snaží již 4 roky amatérskými metodami svrhnout.

A posledním v té mozaice jej samozřejmě Ukrajina. Vícekrát jsem vyslovil myšlenku, a nadále na ní trvám, že za krvavým Majdanem. Samozřejmě, nemohu vědět jakými přímými a nepřímými prostředky toho USA dosáhly, ale v každém případě Ukrajina je nyní nepřítelem Ruska.

To je takový, jak se česky říká "Achievement", který je ale dvousečný. Místo země, která přese všechno byla jednotnou, včetně darovaného Krymu, je najednou zem osekaná z Východu a Jihu. Zem, která se právě vzpamatovává z bratrovražedné války.

Jistě, propaganda řekne, že ony separatistické republiky jsou důsledkem ruského vměšování, ale není to náhodou tak, že bez Majdanu podporovaného USA (jasně jsme tu podporu viděli hned po "Machübernahme" Majdanem) by nebyly?

A z tohoto důvodu, a nikoli kvůli nějakému rusofilství či čemu, má nyní moji větší podporu Rusko a k USA jsem ochladl. A ty tři důvody, které David Vlk ve svém článku uvedl:

1. Panslavismus
2. Levicovost
3. Lokajství

jsou zcela mylné. A pouze uvedu, že bystička jako opička v kongresu USA se získává právě za lokajství. Ovšem, za lokajství v tom správném smyslu. Tedy k USA.