Ty naše řidičky české, ty jsou tak heské, tak heské

Tak jako na louce kytička, vykvetla ta naše řidička. Před padesáti lety nebyly řidičky tak běžné jako nyní. Pokud byl v rodině osobní vůz, a to nebylo zrovna časté, řídil "pán tvorstva", muž. Já ale ve svých 17 let potkal řidičku par excellence, jistou, tehdy asi padesátiletou paní, peroxydovou blondýnu. Jezdil jsem s ní tehdy po Praze 10 poštovní Škodou 1203 a rozváželi jsme balíky. Paní byla skutečný machr, pouze jednou udělala zásadní chybu. Rodinný vůz půjčila manželovi, ten roubil nejen vůz, ale i jí a ona musela vzít nehodu na sebe, aby nebyl trestně stíhán.

Ženy jsou naprosto jednoznačně lepší řidiči než muži a má to jednoduchou příčinu. Zpravidla nemají mužský pohlavní hormon testosteron a nejsou proto soutěživé. My muži, kteří testosteron máme, až často soutěžíme a soupeříme a nedopadá to pak dobře.

Žena doveze posádku a sebe k cíli spolehlivěji než muž a pokud auto "otluče", což se stává, jsou to pouze plechy a žádné škody na zdraví a životě. Ale mladý, testosteronem napěchovaný chasník pod vlivem, dá do auta pět kamarádů a předvádí se.

Pohřebáci mají pak práci, která, jak se možná mylně domnívám, tak častá u žen není. Žádná z mých žen či přítelkyň nevyvolala nehodu se zraněním, ale ty, které řídily, mi to auto vždy pěkně otloukly. Nemá cenu to rozebírat, ale bylo to tak.

U žen řidiček jsem pozoroval jeden zajímavý fenomén. Všude se píše o milostné předehře, dávají se návody, jak před samotnou "akcí" ženu rozehřát, aby byla připravená, ale ženy toto u motorů aut vůbec a ani trochu nerespektují.

Bydlel jsem v baráku s jednou populární herečkou, nedávno jí bylo šedesát. To je hrozný, jak to letí. Kolik jí bylo když točila toho Viewegha a my jí k té roli gratulovali? Necelých "pade", že? A tu pozorovat když odjíždí od domu, to byl pohled pro bohy.

Vždycky strašně pospíchala. Vylítla z domu, skočila do auta, řídit tedy ona umí, nastartovala, prošlápla plyn, z výfuku se vyvalil černý dým, diesel zaúpěl a už se nekompromisně jelo. Jet alespoň těch pár set metrů k hlavní Práčské, to ani náhodou.

A jestli si myslíte, že ty mé dvě ženy to s tím zahřátím motoru dělaly jinak, tak to ani náhodou. A krátce po revoluci jsme ve větší partě jeli na práci do Nizozemí. Já měl tehdy "žigulíčka" 1300 z roku 1989, ale byl jsem požádán, abych odvezl jiné auto do Utrechtu.

A tak jsem to své sovětské autíčko svěřil jednomu, nyní již mrtvému "umělci", a ten mi v mlze na dálnici prostě ujel. Na pumpě ve Spessartu už měl natankováno a křenil se jako ..... Ovšem to jeho tempo motor nevydržel a od té doby to auto jezdilo naprosto na hovno a šlo na porážku, tedy prodat.

Inspiroval jsem se včerejším článkem pana Závladského Co je a co není vidět o dopravních předpisech, dopravních značkách a chování se lidí na silnicích. Jeho názory nejsou zcela nesprávné, to ne. Ale jsou příliš radikální.

Základem styku s policisty a tím myslím styk verbální a nikoli to, že nějaká mladá hezká řidička bude za sexuální protislužby požadovat odpuštění pokuty a nyní tedy i bodů.

Ale to, že se k zasahujícím policistovi budu chovat slušně a očekávám, že se slušně bude chovat i on.

Já jezdím od podzimu 1969 prakticky, kromě vojny, nepřetržitě. A jako "mlaďoch" jsem zažil tolik kontrol na alkohol, že by to vydalo na slušnou brožuru. Rodiče mé první ženy neměly nic proti tomu, aby se jejich dcera milovala se svých chlapcem, pokud o tom "nevěděli". Tedy, bylo ráno doma.

A tak jsem jí okolo čtvrté ráno vezl domů, aby příkaz tatínka byl naplněn. A když jsem se vracel, tak jsem ve Vršovicích u Spořitelny předjížděl Volhu VB, ale nikdo mě nestavěl. A když už jsem byl pár set metrů před ní, najednou se jí zhoupla světla.

Řekl jsem si, aha, jdou po tobě Jiříku. A z legrace jsem skočil na plyn. Rychlost tehdy byla v noci neomezená i ve městě a tak jsem tu Volhu "hnal za sebou" až před náš dům v Záběhlicích. Tam mě dojeli, vytáhli balónek a smutně čuměli na negativní výsledek.

Těch historek je mnoho, ale opravdu vždy platí jendo. Uznat přestupek, chovat se slušně, nebýt agresivní a ani policajti agresivní nebudou.

Je to skoro dvacet let. Vyfasoval jsem nového "služebáka". Celkem neobvyklé vozítko, Daihatsu Feroza. A jak jsem se s tím autem sžíval, tak jsem u Stanice Roztyly překročil rychlost asi o 17 km/h. Zastavila mě hlídka a řekla své obligátní: "Tak co s tím, pane řidiči uděláme?".

A já, v trochu rozverné náladě, leč zcela střízliv, jsem jim řekl: "Pánové, konejte svoji povinnost". Oni vytřeštili oči a řekli: "Ale to by bylo za 500,- Kč" A já "tak to prosím vyřešte domluvou" a oni se zase smáli. "Tak to uděláme za 200,- Kč".

Já si myslím, že pan Závladský ve svých úvahách má jen část pravdy. Zcela určitě máme přebujelé dopravní předpisy i lesy značek. o tom žádná. Ale nějaká pravidla a jejich vymahatelnost být musí. Jsme bohužel nebo bohudík jen lidé.

A s tímto opravdu souhlasit nemohu: "„já mám moc, a ty, kurva, koukej poslouchat, jinak uvidíš!“.

P.S. Já vím, že řidičky jsou hezké a nikoli heské. Ale to by se to pak tak hesky nerýmovalo, že: