Kolo je kolo a blbec blbcem zůstane...

Tak tuto, "superinteligentní píseň", jako ostatně většina dnešních písní, jsem dnes ráno slyšel, když jsem jel za maminkou. Bože, zač nás tak trestáš? Za zvonění klíči, moji drazí. A Bůh by, zcela nepochybně , měl pravdu. Protože takovéto kraviny se za tzv "totality" popř. "normalizace" nenosily. Ostatně, znáte ten dotaz na Rádio Jerevan, kdy bude socialismus zlatý? Tehdy zněla odpověď, za komunismu. My dnes sice komunismus nemáme, ale přesto si častokrát povzdechneme...Zlatej socialismus.

Stalo se mi vloni na podzim, kdy, jako pověřenec pro věci potravní, automobilní a kulturní jsem byl vyslán, abych ve Švandově divadle na Smíchově vyzvedl rezervované vstupenky. Jel jsem přes Palackého náměstí, kde je zastávka, k tomu velmi příhodného, autobusu 176.

Ale, jak jsem viděl již od tramvaje, autobus byl právě ve stanici a tím pádem, samozřejmě, zmeškán. Jen jednou jsem jak senior honil tramvaj a nehodlám to opakovat. Ale, autobus neodjížděl a stál. A tak jsem si nastoupil a tam se odehrával pověstný dialog, který zneuznaný cyklista - koloběžkář asi ztvárnil v té písni.

V autobuse trůnil mladý muž, který v rukou třímal takovou velkou koloběžku. A pan řidič ho s ní vyhazoval. A mladý muž nechtěl pochopit, že řidič je ten, kdo je zodpovědný za bezpečnost cestujících a on bude při případném zranění cestujících trestán. Koloběžkář dozajista ne.

Policie pak zasáhla slovy: Když pan řidič chce, abyste vystoupil, tak to prosím udělejte a jelo se. Ale toto a nejen toto ilustruje nesmírné sebevědomí a pocit úžasné sebejistoty, které takový opravdu sebejistý alternativec má.

O pár měsíců později, v lednu t.r. jsem vezl domů svoji maminku s tím, že po cestě vysadím na metro dceru s rodinou. Ale ouha, při jízdě po Modřanské se najednou, odkryt projíždějícím náklaďákem, objevil cyklista. A tak jsem pronesl něco jadrného, vy smyslu "A do prdele".

Ne, že by ta situace byla něčím výjimečná, že by hrozilo nějaké zvláštní nebezpečí, to ne. Ale cyklista na čtyřproudovce, když na protější straně je normální cyklistická stezka, a k tomu v lednu, mi připadlo poněkud ujeté.

Ale to jsem neměl dělat. Můj zeť, o dvacet let mladší Pavel, je zarytý cyklista a tak jsme to schytal.

Marné bylo moje vyprávění o neosvětleném cyklistovi v noci na hlavní, kterému jsme tam jen díky šestému smyslu nevjel. A on, jen díky tomu, nebyl těžce zraněn, nebo po smrti. A já, trestní stíhání na krku, ze kterého bych se ani náhodou nevykroutil.

Moje teze je jasná. Kdyby bylo stejné procento řidičů osobních aut neukázněných, jako je procento neukázněných aktivních cyklistů, tak na silnici nemáme ročně několik set, ale několik tisíc mrtvých. A pro příklady nemusíme chodit daleko.

Vyjíždíte v Podolí na hlavní? Počítejte s tím, že vám tam na poslední chvíli vletí cyklista a přesviští přechod, kde by kolo měl vést. A to samé na křižovatce Sokolské a Wenzigovy.

Zpoza baráků se tam vynoří cyklista, vjede na přechod a vy musíte zběsile na brzdu. A takových míst jsou jistě stovky.

Cyklisté a nyní asi i koloběžkáři a další si prostě vytvořili jakousi vyšší, nadřazenou kastu a na motorizované účastníky provozu zírají s jakýmsi nadhledem: "My jsme zde zastánci nového, moderního trendu a vy si se svými pravidly silničního provozu trhněte prosím nohou".

A ještě jednu věc ten můj slavný zeť není schopen pochopit, i když jinak o rodinu se stará skvěle. Je to rozdíl kategorií. Když se někdo bude v běžném městském provozu blbě motat v osobním automobilu, v 99,99% riskuje jen plechy.

Samozřejmě, nesmí jet 200 km/h a k tomu ještě zpumprdlíkovanej po Evropské nebo vyrábět podobné kousky. Prostě, takový řidič osobního auta, který pochybí, obvykle způsobí jen ty pověstné plechy.

Ale takový riskující cyklista je ekvivalentní jízdě autem 200 km/h a při případném střetu mu hrozí smrt se všemi důsledky a to i pro zúčastněného řidiče osobního vozu.

Ten má jen malou šanci z takového střetu vyváznout nepotrestán. Něco se vždy najde