A to hned na letišti. Dostal jsem tam od imigrační kapky, že jedu dělat byznys s turistickým vízem. Když já jsem takový prosťáček a ani jsem se o prezidentovi Havlovi nezmínil a tak jsem si tu půlhodiny musel protrpět. A jen jsem to martyrium skončil, příletová hala byla už úplně prázdná, tak jsem se vydal k celníkům. Tam to naštěstí prošlo OK a tak jsem usoudil, že jsem za vodou. Postupoval jsem chodbou dál a najednou mi někdo velmi přísným hlasem pravil: P8sek a boty dolů. Jsem velmi lekavý člověk a to mě zarazilo. Pak pohlédl na mé kabinové zavazadlo, se kterým jsem do USA přiletěl a řekl osudná slova: Oversize.
Takže moje bagáž zmizela někde nenávratně v prdeli a já s tím sundaným páskem a zutýma botami absolvoval tu samou proceduru jako při nástupu do letadla. Fakt jsem si chvilku myslel, že jsem si spletl cestu a místo na příletu jsme zase na odletu.
Když jsem vyšel z té temné díry, tak jsem uvažoval, kam asi zmizel můj bágl, který jsem si půjčil od kamaráda. Můj kufr Samsonite. Made in USA jsem totiž půjčil manželce na dovolenou s maminkou. Její, samozřejmě.
Oslovil jsem jakéhosi gentlemana černošského, pardon afroamerického výzoru, který byl velmi rád, že mu říkám Sir a nasměroval mě vláčkem směrem k Centrálnej výdajni batožín letiska Atlanta, GA. Bágl jsem v pohodě našel a tam také čekal náš starý kamarád Rennie s asi dvacetiletou prsatou dcerou.
Celou cestu do hotelu ji pak její otec krmil povídačkami o tom, že já jsme si od jeho kamaráda a mého generálního ředitele, Čechoameričana Vala Věnce, koupil poměrně svižné auto BMW 525i s pouhými šesti válci pod kapotou.
Líčil ji velmi zaujatě, jak v Evropě a hlavně v Německu takoví fešáci jak já brázdí dálnice běžně 200 km/h, což je si tak 125 mph a na ta slova jeho dceruška doslova zvlhla a zjihla, ale nebylo mi souzeno se s ní blíže seznámit, protože jsme již byli v hotelu.
Americké žranice netřeba popisovat. To je prostě něco fenomenálního, to nemá konkurenci, to nemá chybu. Pokud se člověk chce samozřejmě neustále přecpávat. První večer to byla nějaká tichomořská restaurace, moc dobré, ale sníst se to nedalo.
Ale to druhé, to byl brutus. stálo to asi $9.00 USD na osobu a bylo možné, s prominutím, sežrat cokoli. A výběr byl fakt skvělý. A k tomu stále chodili okolo stolů děvčata a chlapci a dolévali Coca Colu, nic jiného se tam pít nedalo.
A pak už jsem se druhý den vážně styděl, když do skladu, kde jsem kontroloval nakládku telekomunikačních ústředen pro naši firmu (sedm těch největších trucků jsme objednali) přišla taková opravdová Barbie a jako VIP zákazníka (byla to pro její přepravní firmu fakt velká zakázka) mě pozvala na oběd.
Tak, tam jsme se styděl už naprosto dokonale, zklamal jsem jako muž. Jednak jsem vůbec nebyl schopen pozřít ani sousto a objednával jsem si jen pivo. A pak také, že jsem se nezmohl ani na jeden návrh, který by třicetiletá krasavice od pětapadesátiletého životem otlučeného chasníka jistě srdečně uvítala.
A pak tak v hotelu bylo vesele. Nejprve jsem tak trochu vyplavil pokoj pod sebou, protože jsem si napustil vanu až k přepadu a vyvaloval se v ní, jenže ten přepad nebyl vůbec napojen na sifon. Pak mi také ňácí američtí soudruzi na baru říkali, že mám přízvuk jako ruští hokejisté a tak Happy Blue Hours.
Rozum člověk velí, aby se krotil. Ale když je něco zadara (ne úplně, na konci jsem barmanovi dal tři dolce), tak Čech pije jak rozumu zbavený. Ani ne tak, co se týče množství, ale rozmanitosti. Nemíchat, zní pravidlo, ale já to smíchal a bolehlav druhý den byl trestem za tu zhůvěřilost.
Ale to vše by se dalo přežít, kdybych se zachoval jako čestný chlap a vlastenec a alespoň jednou ve firmě a jednou v hotelu uspořádal seminář o Václavu Havlovi, který nás osvobodil od jha komunismu, pod kterým bychom, nebýt jeho, úpěli dodnes.
P.S. Včera jsem opravdu stáhl svůj článek, ale ne kvůli "prokazatelným blbostem", ale kvůli tomu, že se mi nechtělo v dodatcích článku dlouhosáhle vysvětlovat, že o samote stojící sokl os scatého není žádným obrubníkem a na 100% by měl být označen.
