Kdo byl v roce 2003 větším kolaborantem, Havel nebo Klaus?

Slovo kolaborant začíná být opětovně velmi frekventováno, otázkou ale je, v jakém slova smyslu je použito. Do titulku jsem použil příjmení Havel a rok 2003, ale stejně tak dobře bych o stejném příjmení mohl psát v souvislosti s Protektorátem Čechy a Morava a letech 1939-1945. Nejsem historikem a na rozdíl od některých kolegů zde si nevedu archiv. Naštěstí jej zde Internet a spoustu věcí lze dohledat tam.

A tam stojí otázka: Byl Miloš Havel kolaborantem nebo zachráncem českého filmu? Nevím, neznám podrobnosti, ale ze souvislostí by se dalo říci asi toto: Musel kolaborovat s okupační mocí do té míry, aby zachránil sebe, svůj podnik a také některé herce.

Detaily samozřejmě neznám a nevím jestli byly známy krátce po válce, když se jeho případ projednával. Takže v současné době si každý může vzít z jeho života ten odsek, který mu vyhovuje. Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina.

A o šedesát let později se hraje sice vzdálená, ale možná ještě krutější hra o lidské životy než byla celá okupace Československa. Jde o invazi do Iráku, kterou tak vehementně podporoval Václav Havel a které tak vehementně oponoval Václav Klaus.

Svým způsobem lez říci, že Václav Havel kolaboroval (spolupracoval) na 110% s politikou USA. Jeho proamerické akce byly nejen souhlasné, ale dokonce podněcující a proto mu dávám těch 10% navíc.

A s kým kolaboroval Václav Klaus? Tak to je velmi prosté. Kolaboroval se zdravým rozumem, s lidskostí, s obavou o lidské životy jak amerických vojáků, tak i iráckého obyvatelstva.

A nyní, po více než deseti letech se počet obětí irácké války počítá na přibližně pět set tisíc mrtvých, což zase není tak úplně málo. Takže, když se zeptáme matek padlých amerických vojáků v Iráku nebo jejich manželek, snoubenek, dívek, popřípadě i dětí. Co nám povědí?

Odhaduji, že asi tak 1%-5% dotázaných odpoví, že jsou na své padlé hrdi a zbytek utopí odpověď v slzách.

Desetiletí se s desetiletím sešlo a je zde nový „Irák“. Samozřejmě, pod jinou záminkou, protože teď je terčem Rusko. Každý, kdo sledoval vyčínání na Majdanu a není zcela zaslepen současnou propagandou, musel vidět ten jasný cíl oné akce.

Odstavit demokraticky zvolené vedení Ukrajiny, nahradit ho poslušnými loutkami a posunout tak NATO k hranicím Ruska. Což před 25 lety bylo Západem přislíbeno, že se dít nebude.

Zbytek už je znám. Ne celá Ukrajina se s tou změnou smířila. Například Krym se „trhl“ jako první. Pospíchali ti lidé a pospíchali správně.kdyby se jen o pár měsíců zpozdili, tak Krym čekal osud Donbasu. Rozbořená města, mrtví a zmrzačení lidé.

A nyní ten, kdo před dalším katastrofálním vývojem varuje, je označován za kolaboranta a vlastizrádce. Co je vlastizrádného na zdravém rozumu, na zdravém úsudku? Asi předně to, co bylo pro USA nepřijatelné již před více než deseti lety.

Varovat před nebezpečným dobrodružstvím se nevyplácí, člověk vždy zaplatí poměrně velkou politickou daň. A co se vyplácí je, plout s proudem, žvanit o ruské agresi a přitom podporovat militaristické choutky USA a Kyjeva.

Možná za deset let bude někdo jiný hodnotit ty ukrajinské události. A byl bych velmi zvědav, k jakému dospěje závěru. Nemyslím si, že by se dnes našlo mnoho analytiků, kteří by řekli „Irácká válka neměla chybu“.

A jak to tedy bude s Ukrajinou? Zvítězí snad zdravý rozum? Silně pochybuji. Bude to Irák v bleděmodré barvě. A pouze jeden z mnoha v řadě (Libye, Sýrie, atd.).