Není pravda, že se dva manželé nebo dva národy nedokáží kultivovaně rozejít. Mnohé rozvody, i ten česko-slovenský, prokazují opak. Ale rozchod Československa s jeho německými obyvateli, byl extrémně tragický a znamenal též, kromě jiného, předvečer Druhé světové války.
My všichni o tom víme velmi málo. Teprve při čtení článku pana Vladislav Svobody Čeští pokrytci aneb česká genocida, kde velmi kvalifikovaně uvedl, jak moc se sudetští Němci bránili začlenění do Československa a že tuto jejich obranu bylo nutné zlomit vojenskou silou, se dozvěděl více.
To je klasický a současně i tragický konflikt, který s neustále opakuje v té či oné podobě v té či oné zemi. A většinou je centrální vláda tvrdě proti oddělení národnostní menšiny a pokud tomu v roce 1992 bylo v Československu jinak, má to své důvody.
Tehdy, před necelým čtvrtstoletím, se Slovensko oddělilo tak hladce ani ne proto, že jsme takové „holubičí povahy“, ale proto, že nemělo pro České země valný strategický význam. Ba přímo naopak.
Mnoho Čechů mělo možná falešný, ale asi oprávněný pocit, že Slovensko je každoročně dotováno nemalou částkou. A zlou krev za totality znamenal nejen fakt „federalizácie“ ministerstev za každou cenu, ale také rozdělování nedostatkového zboží v poměru 1:1.
Vznik samostatného Československa v r. 1918 i vznik samostatné Ukrajiny v r. 1991 má jeden zásadní společný prvek a tím je rozpad mnohonárodnostního státu.
Tak, jako do roku 1918 nikdo neznal pojem Československá republika, tak do roku 1991 nikdo neznal pojem Ukrajinská republika.
Bylo buď Rakousko-Uhersko nebo SSSR a to s tou malou výjimkou, že jak Ukrajina, tak i Bělorusko byly v roce 1945 zakládajícími členy OSN a Stalin tak měl v OSN k dispozici tři hlasy.
Byl to taktický tah a současně odměna za utrpení ve válce. V každém případě ale byla Ukrajina součástí SSSR a nikdo ji jako samostatnou zemi nebral. Také, samozřejmě, Zakarpatská Ukrajina připadla po válce SSSR a nikoli Ukrajině.
To, jak dopadla nespokojenost sudetských Němců víme velmi dobře. Naprosto tragicky. Druhou světovou válkou a následným vysídlením Němců z Československa.
Ale přes veškerá zvěrstva, kterých se Němci u nás dopustili, si myslím, že jejich požadavky byly z dnešního hlediska většinou spravedlivé. Být jiná doba a jiní politici, třeba by to vše skončilo „humanitárním bombardováním“ Prahy.
A otázkou je, zda požadavky Východu Ukrajiny, které si nemyslím, že jsou jen národnostní, jsou spravedlivé. Jistě, územní celistvost a integrita země je svatou krávou. Na druhé straně ale stejně svatou krávou jsou lidská práva.
A otázka, která se přímo do klávesnice nabízí je tvrzení, a bohužel pravdivé, že každému je měřeno jiným metrem.
UÇK,neboli Albánská osvobozenecká armáda, byla zcela nepochybně teroristickou organizací a nakonec se jí, za naší mohutné podpory, podařilo Kosovo od Srbska odtrhnout.
Tady jaksi, ehm, ehm, naši politici princip územní integrity Srbska nezohlednili. Nabízí se tedy otázka, zajisté zcela falešná, zda to čirou náhodou nebylo také proto, že Srbsko je letitým spojencem Rusko a faktické i morální oslabení Srbska znamená i oslabení Ruska.
A jako přes kopírák, ale s obrácenými stíny šedi (ti starší jistě vědí, jak vypadá negativ fotografie) je nynější situace na Ukrajině. Vítězství separatistů by zcela jistě Rusku pomohlo. Odvrátilo by onen, asi léta plánovaný strategický tah – získání Ukrajiny a Krymu pro NATO.
Tak na Krymu už to NATO nevyhraje a US NAVY ostrouhá mrkev (ještě před rokem by mě ani nenapadlo si z toho dělat legraci).
A východní oblasti Ukrajiny. To bude pro Putina velká šachová úloha a já doufám, že v zájmu všech lidí tam žijících, se v Minsku podaří upatlat alespoň nějaký kompromis, při kterém se koza nažere a vlk zůstane celý.
Těm tisícům mrtvých život už ale nikdo nevrátí. A otázka, kdo vlastně za jejich smrt může zůstane asi navěky nezodpovězena. Nebo spíš tak, že obě strany se bude držet svých, naprosto protichůdných, verzí.
