V Novodvorské Plaza se o pult opírala krásná blondýna 75B/175cm

A tak jsem si řekl, zda by nebylo vhodné ji nějaký decentním způsobem oslovit. Např. Slečno, Vy máte krásného pejska, mohu si Vás prosím pohladit? Ale pak jsem si řekl, že bych byl ve svém věku poněkud dětinský a hlavně, kdyby to náhodou vyšlo, tak za ten průšvih doma by mi další zářez na pažbě určitě nestál. Nicméně, kdybych ji opravdu oslovil, tak bych jí asi řekl, co si myslí o našich médiích, hlavně pak o ČT. Zda tedy jako o té Ukrajině referuje alespoň trochu objektivně. Nevím, co by na to řekla ona, ale vím, co na to mám říci já. Je to naprosto stejné jako za totality, ba možná ještě o fous horší. Protože, za „totáče“ každý věděl, jak média lžou, zatímco dnes jim to ještě spousta lidí žere. A je čas na dotazy. Mám pocit, že jsem panu Aleši Preslerovi musel někdy přebrat holku nebo co, protože na mě vymýšlí neskonalé konstrukce. Takže, pane Preslere, v Berlíně je čtvrť zvaná Tiergarten a přiléhá ke čtvrti zvané Hansaviertel. A v Hansaviertel, asi tak deset minut od mé koleje byla v Hansaviertel veřejná knihovna, jejímž jsem se stal členem. A přečetl jsem nejen 1984, ale i Farm der Tiere, Krebstation, Der Erste Kreis der Hölle a jiná díla. A budete se divit, neměly tam české, ale německé verze. Kdo by to, při Vašem vzdělání řekl, že? A už víte, kolik jezdí normální, lehce nadupaný bavorák? Má maximální rychlost omezenou na 250 km/h a po odblokování by jel okolo 300. A byl zde také dotaz, kam že jsem psal ty své články? Nebyla to samozřejmě žádná veledíla, ale normální technické kindy-pindy pro výdělek. Za prostřední dvoustranu s tak 3-4 obrázky bylo 1.000 Kčs. Valnou většinou to vycházelo v časopise Elektronika, kde, shodou náhod, byla moje žena zástupcem šéfredaktora. A jednou, a to vůbec nebylo hezké, protože prodělečné, jsem chtěl mít z Brna lepší obrázky. Od kamarádů techniků jsem si z Vídně nechal dovézt svitkový film Fujichrom a od kamaráda jsem si půjčil Flexaretu. Leč, on mi neřekl, že závěrka fixluje a zůstává chvíli viset. A tak, když jsem si z expresní laboratoře vyzvedl vyvolané diapozitivy, všechny, naprosto každý, měly přes obraz barevnou šmouhu. Tehdy jsme ten smutek s redaktorem Víťou, který se na fotky těšil, krásně zapili. Seděli jsme U Pešků od rána do asi šesti večer a ten pocit, že v socialismu člověka v práci nikdo nepostrádal, byl dosti ubíjející.Celý den sedíte v hospodě a váš šéf se ani druhý den nezeptá, kde jste byli? To ale byl teror. Těmi kíčemi jsme zvonili správně. Chtěli jsme dostat "trochu do těla".P.S. Nerad bych aby panu Ševíčkovi prskla žilka a tak mu doporučuji, aby se začetl do kodexu blogera. I když sám asi blogerem není, tak to přístupné i pro něj: Kodex blogera iDNES.cz. Blog - (blog.iDNES.cz)