Na to je velmi snadná odpověď. Tak trochu celý národ a hodně pak komunisti. A proč píši „tak trochu“? No, to je jednoduché. Protože mi chybí srovnání. Pan Miroslav Kulhavý by mi nejraději za nadpis tohoto článku Pokrytecké a účelové lkaní nad 21.8.1968 dal přes hubu. Já na něm ale přesto trvám. Neříkám, že to výročí se nemá připomínat vůbec. Ale zneužívat ho k útokům na současný ruský režim je asi tak chucpe, Honzo Pavlíku, jako připomínat nám, jak jsme „humánně vystěhovali“ sudetské Němce. A není to ani tak dávno, asi 40 let, co jsem v jednom německém časopise četl rozhořčený článek, uvedený slovy: „Češi, ten malý národ vrahů“.
A nyní k věci. V žádném případě se nejednalo o nějaké zákeřné přepadení bez varování. Asi takové, jako se odehrálo mezi dvěma „přáteli“ ve filmu V plném slunci. Ti dva spolu hráli normálně karty a když jeden toho druhého hrou zaujal, tak mu nožem probodl srdce.
Kdepak. Nic takového se v předvečer oné slavné invaze neodehrávalo. Naopak. Byla zde řada schůzek, nemá smysl zde všechny znovu a znovu citovat, na kterých naši „vedoucí představitelé“, ale spíše vedoucí neschopníci znovu a znovu Sověty ujišťovali, že „zjednají pořádek“.
Všichni, včetně nás dospívajících a krátce dospělých, jsme věděli, že hrajeme na sovětském hřišti a podle sovětských pravidel. A jen naprosto neschopný pitomíc může hrát tak, aby dostal celou sérii červených karet za sebou.
A kdo tedy na tu „ruskou“ invazi nejvíce doplatil? Samozřejmě, že nomenklaturní komunisté, kteří se díky absolutně nesvéprávné myšlence „demokratického socialismu“ snažili získat oblibu u lidí a ve straně vyšší pozice.
Demokratický socialismus je asi takový protimluv jak nehořlavý čistý technický benzin. A rád bych se dozvěděl, to ale asi vůbec není možné, co by se tedy vlastně dělo, kdyby sem ti Sověti nevletěli?
Snad nějaké reformy? A jaké reformy? KSČ by pustila svou vedoucí úlohu? No, pak tedy není divu, že sem ti Rusáci vlítli. Nebo snad by bylo povoleno drobné podnikání? Ale kdo Dubčekovi bránil to zavést hned v prvním kvartále roku 1968? Nikdo.
Tudíž, „demokratický socialismus“ nebyl nic jiného než jakási návnada, „šmakfošna“, o které ale nikdo pořádně netušil, jakým dobrotami ji napustit. Prostě a jednoduše. Nikdo neví, co by se bez toho „zákeřného přepadu“ dělo. Nikdo, ani ten největší profét to neví.
Ten sovětský vojenský zásah prostě a jednoduše umožnil, aby se „socialisticky myslící a jednající část KSČ“ znovu dostala k moci. A co následovalo ze jasné a známé. Ti straníci, kteří „zradili“ byli z KSČ vyházeni.
Ale pozor! To, že byl někdo z KSČ, vyhozen ho absolutně nezbavuje odpovědnosti za dobu, kdy v KSČ byl a pomáhal budovat její moc. Kdy pomáhal masakrovat obyvatelstvo, kdy se zasazoval o popravu Milady Horákové atd.
Zbavit vyhozené komunisty této viny je zcela nepřípustné, ale přesně to se po roce 1989 stalo. Z armády byli vyházeni důstojníci a poté zase rehabilitováni. Proboha, kdo v armádě sloužil ví, že bez KSČ tam nebyl žádný postup a tudíž jsme rehabilitovali staré komunisty, že?
A onehdy jsem četl, v souvislosti s PTP, že mají být odškodněni i vyhození učitelé. Ale copak Husákův režim vyhazoval bezpartijní učitele matyky a fyziky? Ne, vyhazoval členy KSČ, kteří učili společenské vědy, především Marxák.
A jak ta sovětská invaze potrefila nás, obyčejné občany? Tak jeden, velmi významný negativní bod tam byl. A sice cestování. To uvolnil na jaře 1966 Antonín Novotný a zatrhl na podzim 1969 Gustáv Husák.
Já jsem na ty Novotného doložky vyjel na Západ asi čtyřikrát a strávil jsem tam skoro dva roky. Ale to jsem byl vzácnou výjimkou, nad kterou se podivoval, a podrobil mě kvůli tomu křížovému výslechu, i pan kolega Kroupa.
Jinak, naše životní úroveň po roce 1969 docela rychle stoupala. Jasným indikátorem toho byl trh s chalupami. Během studia jsme navštívili kamaráda na chalupě v Zahrádkách u České Lípy a ten nám vyprávěl smutný příběh dvou popravených sovětských vojáků.
Nevím, nakolik je pravdivý, tak to prosím berte s rezervou. Ale důstojník v poli má v totalitní armádě vždy právo vynést a na místě vykonat rozsudek trestu smrti.
Takže, známý mého kamaráda byl hajný a ten si u sovětského velitele postěžoval, že mu dva vojáci upytlačili srnu. Velitel nechal vojáky nastoupit a hajný ty dva poznal. Velitel jim zavelel dva kroky vpřed a oba na místě zastřelil.
Znovu opakuji, že nevím, co je na této historce pravdivé, ale to, že mi Michal sdělil, na kolik je ta chalupa přišla, pravda je. Bylo to 80.000,- Kčs a když jsme pak za pár let pracoval ve výzkumáku, byly ceny barabizen již okolo 100.000,- Kčs.
Prostě a jednoduše, kdo peníze nemá, nemůže je vrážet do chalupy. A ještě jeden faktor zde byl. A sice relativní dostatek (jak kdy a jak kterých) osobních vozů. Protože bez auta nemůžete chalupu vůbec provozovat.
Ale nejen chalupami a auty živ je člověk. K životu patří i kultura. A zatímco různí krasoduchové tzv. normalizaci proklínají jako „Biafru ducha“, tak veškerá audiovizuální díla tehdy natočená jdou na dračku.
Filmy, televizní inscenace i seriály. Jejich úroveň zpracování, profesionalitu herců a podobně jim dnes můžeme jen závidět. Úroveň naprosté většiny filmů, a to nemluvím o Kameňácích, ty jsou zpracované docela na úrovni, šla proti normalizaci prudce dolů.
Partička filmařů, kteří nemají co dělat, si vymyslí nějaký projekt. Nejlépe se dvěma menšinami. Tou 4% a tou „nepřizpůsobivou“. Napíší nějaký scénář, dostanou na to od státu grant, natočí film a ten jde po pár týdnech nezájmu někam do digitálního „kulatého šanonu“.
Prostě a jednoduše, není vše zlato, co se třpytí a při pomlouvání minulosti bychom měli zohlednit všechny okolnosti a nejenom ty, které nám vyhovují.
P.S. Pouze film Hroch jsme nikde v TV nezaznamenal. Je to asi opravdu příliš velká hovadina.
