Neobhajuji amnestii, hádám se o ni…

Stejně jako se hádám nebo bych se hádal o spoustu dalších věcí, včetně tzv. sametové revoluce samotné. Opravdu zajímavé by bylo objektivní zjištění toho, jak nyní, po skoro čtvrtstoletí lidé zen „převrat“ hodnotí.

A asi se nemýlím, když řeknu, že dost rozporuplně. A myslím si, že hlavním faktorem toho záporného hodnocení je lidská závist. Za takzvaného „totáče“, pokud člověk jen trochu držel ústa a krok, nebylo mu ubližováno. A co bylo hlavní, všichni se měli přibližně stejně a výjimka každý tak nějak chápal. Nikomu nepřišlo divné, že Karlové, Gott a Svoboda mají „Meďáky“, každý chápal, že to jsou umělci placeni ze Západu. Měl ho dokonce i Václav Havel, ale ten tehdy nebyl tak známý, aby to veřejnost zajímalo.

Dnes je ale všechno jinak, ojetého „Medvěda“ nebo „Bávo“ si pořídí z Německa každý, kdo má do pozadí díru a nemusí ani umět německy. Stačí si někoho najmout, třeba Hermánka, aby mu to telefonicky vyřídil. Hezky vydělaná láhev značkové whisky za 20 minut u telefonu to byla. Problém ej to, že to rozpětí mezi příjmy a majetky jedné skupiny a příjmy a majetky druhé skupiny se zvýšilo nejméně tisíckrát.

Dnes nejde o to, že by někdo postrádal nějaké základní věci. Problém je v tom, že někdo ostatní jich má víc, jsou lepší, luxusnější atd. To lidi hněte a požadují „spravedlnost“, protože to byli oni „zloději a tuneláři“, kteří nás o ty požitky hanebně připravili, a teď je Klaus amnestoval a oni se nám smějí do očí a užívají si ukradených peněz.

Bože, jak krásná šablona. Jak nádherně se umí lidé rozčilit. Otázkou pouze je, zda ten příšerný pláč je skutečně na tom pravém hrobě. Člověk si dovede představit situaci, alespoň teoreticky, že chlapy chodí hrát volejbal nebo třeba basket, prostě nějaký kolektivní sport a dámy mají v té samé budově, Sokolovně, dámský kroužek. A najednou se jeden sportovec splete, vleze do místnosti dámského kroužku, rozsvítí světlo a zjistí, že s tam pár dam muchluje s mladými vypracovanými gymnasty.

A ten člověk, který nenadále rozsvítil, je prezident Klaus. Ale protože ty dámy, nebo spíše "nedámy" (Nebo snad nedá mi) mají velkou moc a vliv na veřejné mínění a tak spustí obrovskou bubnovou palbu na toho „blbce“, který rozsvítil, když to všechno tak hezky fungovalo. Myslíte, že je tak nereálné, že se v té tmě orgány činné v trestním řízení „muchlovaly“ se zločinci?

Já myslím, že to je to zcela reálné. Copak soudce Berka není soudcem, i když konkurzním? A kdo si přečte toto o útěku Radovana Krejčíře, tak musí jen kroutit hlavou. A určitě se takových příkladů dá najít víc. Ten nejčerstvější je případ soudce Havlína. Plat soudce je dozajista velmi dobrý, ale na jachtu v Toskánsku, natožpak na menší vilku tamtéž, přece jen nestačí.

Co by se mělo dělat vážně nevím. Jistá poctivost stavu soudcovského a vlastně celého řetězce orgánů činných v trestním řízení, by měla být samozřejmostí. Ale není a to nikde. Latinsky se praví: „Quidquid discis tibi discis?“, česky: Kdo bude hlídat samotné hlídače? A v tom je problém. Řešení je těžké, ba až nemožné.

Není totiž ani v Klausovi, ani v Havlovi nebo kterémkoli jiném potentátovi. Trnitá je cesta politika, který chce změnu a cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími. Odchodem Klause nenastane žádný zázrak. Ani Zeman, ani Schwarzenberg, ba ani z hrobu vyvolaný Masaryk by to nedokázali. Je to pouze v nás a je nejobtížnější si to umět přiznat.