Putine, nechte těch drzostí a provokací a Vy, Donalde, slezte z toho lustru...

stejně Vás vidím. Myslel jsem, že náhlý obrat cítění veřejnosti vůči nějaké osobě, je možný jen ve filmu či knížce, ale ne v reále. Kdysi na to téma běžel v ČST východoněmecký film. Novinář zachrání dopravní letadlo, ale než

přistane, tak se očekávaná sláva změní v opovržení. Ještě si pamatuji tu závěrečnou scénu, jak vyleze z toho letadla a první chlapík mu říká: "Váš novinářský průkaz, prosím" a roztrhá ho a následující provede totéž s jeho pilotním průkazem.

A prakticky totéž, ovšem v opačném gardu, se stalo Donaldu Trumpovi. Ještě v úterý blbec, sexista, hulvát, xenofob, atd, který určitě s božskou Hillary velmi výrazně prohraje a ve čtvrtek najednou titíž lidé zjišťují, že Trump, podle jeho budoucího štábu, bude neúprosným kladivem na "rudé".

Pokoušel jsem se napsat, že "rudí" jsou dnes spíš v EU, než v Rusku, ale s promnutím, naočkovanému omezenci nelze nic vysvětlit. Doslova ten komentář zněl (upraveno mou pamětí): Donald Trump zatrhne Putinovi všechny jeho drzosti a provokace.

Otázkou však je, co asi může nejmocnější muž světa, americký prezident, někomu zatrhnout? Jistě, je li stát výrazně slabší, než USA, pak ho lze, ovšem s nepředvídatelnými důsledky, prohlásit za nebezpečí pro USA a vojensky ho převálcovat.

A zde se naskýtá filozofická otázka. "Lhali" Dick Cheney, americký viceprezident a Miloš Zeman, český prezident, ve své době nebo byli jen oběťmi omylu? Myslím tím ony zbraně hromadného ničení, které se chovají jako manželka poručíka Columba nebo onen článek "Hitler je gentleman", který se chová stejně.

Nenašly se ani ty ZHN a ani ten článek. Obojí má stejný princip, až na to, že "omyl" Dicka Cheneyho stál život statisíce lidí, zatímco "omyl" Miloše Zemana jen zatížil české soudy a zato ovšem dodal svým odpůrcům nevyčerpatelné střelivo.

Ale k věci. Jak může jedna jaderná velmoc umravňovat tu druhou. Nijak, pokud obě strany mají dostatek bomb a nosičů. Riskovaly by totiž vzájemné zničení, což žádná ze stran samozřejmě nechce. A tak se, navzájem, mohou "umravňovat" jen ve třetích zemích.

Sýrie a Ukrajina/Krym jsou těmi současnými latentními oblastmi konfliktů mezi USA a Ruskem. Sýrie začala dřív a je naprosto jasné, že zde se USA rozhodly nechat tahat horké kaštany z ohně někoho jiného.

A tak, protože z nějakých důvodů nemají rády prezidenta Assada, tak velmi masivně podporují "umírněnou" syrskou opozici. Ta je možná "umírněná" proto, že není nábožensky fundamentalistická, ale střílí, zabíjí a třeba i vraždí jako každá ozbrojená složka v boji.

A Moskva, aby vyrovnala skóre, tak pomáhá Assadovi. Jasná velmocenská taktika a jasný velmocenský souboj je to v Sýrii. A i když každá ze stran, USA i Rusko, má v Sýrii dostatek prostředků, aby zničil vojenská zařízení druhé strany, nikdo to neudělá.

To už by totiž nebylo nějaké kočkování, to by byla jaderná válka. A asi by se jí už nepodařilo odvrátit. A Ukrajina? Když USA viděly, že se jejich plány s vyštípáním ruské flotily ze Sevastopolu hroutí, tak neudělaly vůbec nic.

A neudělali vůbec nic proto, protože zdravý rozum říká, že začít jadernou válku kvůli nějakému poloostrovu v zakopané prdeli, nemá žádnou cenu.

Pouze jsem četl, že americký generální štáb byl překvapen, jak rychle a efektivně dokázali Rusové své znovu nabyté teritorium, s převahou ruského obyvatelstva, které dokonce podstoupilo referendum s velmi převažujícím kladným výsledkem, zajistit.

A z toho plyne jedna věc. Žádný americký prezident si nedovolí tahat čerta za ocas. Nedokáži si představit, kdy a kde by USA měly "rudé" (to bylo před 50 lety, stejně jako Německo bylo před 80 lety nacistické) "zadržovat".

Samozřejmě, fantasmagorie o "obsazení Pobaltí", "obsazení Polska" (nejprve by muselo být obsazení Ukrajiny) nebo "obsazení Česka" (to už by skutečně byla dlouhá s náročná cesta) přenechávám místním snílkům, kteří "vědí vždy, samozřejmě, všechno nejlíp.