Že pojede dál. Tak původně tento hezký šanson zpívala Hana Hegerová, do které jsem byl jako patnáctiletý jinoch platonicky zamilován. Škoda, že zůstalo jen u toho platonického polibku na líčko o pár let poději v Západoberlínské Kunsthalle na Ernst Reuter Platz. Vše pomíjí, i mladistvý pel jinochů i zralá krása populárních zpěvaček.
Ale konec sentimentálních vzpomínek s vzhůru do žhavé současnosti. Začínám mít ten zcela neodvratný pocit, že současný "třídní boj" nabyl, alespoň na blogu, takové intenzity, jako snad nikdy za totality.
Tehdy totiž mohl každý "pičičmuda" nebo také "přidavač", ke kterým se hrdě hlásím, přikecávat pouze ve své buňce ČSM nebo KSČ a na veřejnost se dostaly jen ty opravdu pomatené špičky.
Jako třeba Pavel Kohout se svou Ódou na Stalina nebo pláčem, že mu manželka zdrhla s jiným. A zítra končící "Dragounská jízda?". No nevím, já bych takový název nezvolil, příliš evokuje bičík.
Ostatně Zucker und Peitsche byly myslím základní kameny nacistické okupační politiky za účelem zvýšení produktivity českých dělníků a jejich poválečného vystěhování do Patagonie.
Ale nechme název názvem. Tato jízda by se dala, s prostou výměnou subjektu charakterizovat slovy: "Se Sovětským Svazem na věčné časy a nikdy jinak", což jsem z legrace napsal jako diskuzní příspěvek a okamžitě jsem byl obviněn ze "Sovětismu".
Ale ono je to opravu tak. Ta ukrajinská anabáze Washigtonu, Pentagonu a Langley se nevyvíjí vůbec dobře. Na Ukrajině sice je dočasné, nebo možná i trvalé, příměří, ale to je to poslední, co jsme si přáli.
My si přáli, a krásně to bylo slyšet při TV přenosech, jednotnou, celistvou a prosperující Ukrajinu v EU a NATO.
Tím bychom "kágébákovi" Putinovi podřízli větev pod zadkem. Dříve nebo později, ale spíš dříve, by ho národ předhodil lvům.
Ale on se stal pravý opak. Nemá žádný smysl neustále hrát onen "krymský argumentační ping-pong", protože jedna věc je jasná. Dějiny píší vítězové.
Britští analytici věc vyhodnotili správně, ale bohužel pozdě. A sice "podcenili jsme ruské odhodlání se bránit".
Jistě, Rusku teď byla nasazena psí hlava agresora, ale já si myslím, že veškeré jeho kroky byly jen odpovědí na, ze zahraničí podporovaný, vývoj na Ukrajině.
Pozdě brečet nad rozlitým mlékem a že se ho na Ukrajině tedy rozlilo. Nevím, jak moc bylo Rusko angažováno ve vzniku východoukrajinských republik.
Možná 0%, možná 100%, ale obě tato čísla jsou nepravděpodobná.
Berme za dané, že nějakým způsobem se tam Rusko angažovalo a vytvořilo tam něco, co se spisovně nazývá "Pain in the Ass" a nespisovně osinou v prdeli. A ta osina Kyjev bolí, bere mu energii, bere mu peníze a hlavně mu bere moc.
A najednou musí ukrajinské vedení místo válčení, které mu hrubě nešlo, vyjednávat o zvláštním statusu těch oblastí, o neutralitě Ukrajiny, která mimochodem byl podmínkou pro zachování Krymu v její jurisdikci, což je prostě, anglicky řečeno disaster neboli katastrofa.
Kdyby se US Navy elegantně zmocnila Krymu, tak asi i zatleskám, protože vítězům se tleská. Packalům se lze jen smát.
Otec rodiny, který podlehl svodům pětadvacetileté blondýny s pětkami a kajícně se od ní vrací k rodině, často dělá různá gesta. Koupí manželce kožich, dětem elektroniku nebo značkové oblečení a nebo vezme celou rodinu do Zoologické zahrady.
A tam se všichni k tatínkovi vinou a vyjadřují mu svou nehynoucí lásku. Tak takto asi mi připadá ta "Dragounská jízda": Děti nebojte se, tatínek pochybil, ale je tu stále s vámi.
P.S. Včera jsem pár hňupů rozčílil, když jsem napsal, že proti Spojeným Státům nic nemám a s každým US vojákem bych šel rád na pivo. To ale neznamená, že budu tolerovat každou pitomost, kterou spáchá jejich vláda.
P.P.S. Ještě mě napadlo, že jsem to včera s tím Havlem a Klausem napsal s těmi feferonkami, Husákem a Brežněvem, na tento blog příliš komplikovaně.
Takže ještě jednou: Havel, ať se to komu líbí nebo nelíbí lezl Amíkům víte kam že? A to zcela a naprosto servilně a nekriticky .
Klaus naproti tomu se nebál, nestál o polaskání v Oválné pracovně. A na plnou hubu do Bílého Domu vzkázal, co si o té chystané invazi do Iráku myslí.
