Rusko, země mých snů. Tam bych chtěl strávit zbytek svých dnů...

Ale nebylo tomu tak vždy. V překrásném a nezapomenutelném roce 1968, kdy se ještě neohýbalo to, co by se ohýbat nemělo a také se ohýbalo to, co by se bez bolesti ohýbat mělo, nastal pro lidstvo významný okamžik. Skupinka velmi progresivních mužů, v čele s nejlepším politikem všech dob od doby třicetileté války, Alexandrem Dubčekem, dala dohromady koncept, který ochromil svět.

Byl v něm, podobně jako v receptech Ládi Hrušky, geniálním způsobem spojený socialismus a kapitalismus a to tak, že nevýhodou obou systémů byly odstraněny a výhody byly znásobeny. Šlo o tzv. multiplikativně-exkluzivní systém, absolutní to novinku, která hrozila otřást celým světem.

Ale, stalo se to, co se stát muselo. Ruský národ, puzen svým neodolatelným imperialistickým chtíčem zaťal své krvavé drápy do naší malé a nevinné republiky tak, jako hladový vlk do jehněte. A stalo se, že jsme se museli koukat do hlavní tanků, což občas bylo velmi obtížné.

Jednak musel člověk toho Mongola, který se marně vydával za inteligentního, mírumilovného a vstřícného Ukrajince, který by k násilí nesáhl ani náhodou, ani kdyby ho na nějakém tom kyjevském náměstí ďábel k tomu vybízel.

Tak tedy, onen odporný mongoloidní Rus, který ve svých genech nemá nic jiného než v Českém Krumlově nezdravit u vchodu do restaurace, požadovat jídelní lístek v ruštině (takovou troufalost si německy a anglicky hovořící národy nedovedou ani představit), jíst, chlastat vodku a dělat útratu, což by každému hostinskému na světě způsobilo ujímání...

Takže takový mongoloidní Rus by nejprve musel z hlavně tanku sundat onu tzv. "šprcku" neboli ochranný prostředek zvaný prezervativ, aby do hlavně bylo vidět. A pak dotyčný, chtivý pohledu do hlavně, by musel buď vyšplhat na blízký strom anebo vylézt na nějaký balkon v okolí.

Ale, podle vyjádření zde na blogu, to mnoho lidí udělalo a dodnes si to pamatují. Ono, nakonec, lézt na vysoký strom, aby tam člověk mohl čumět tanku do hlavně, je na pos*ání. A dokonce se to jednomu stalo, ale maminka ho doma omyla vlažnou vodou a vyměnila mu prádlo.

My, v naší partě, jsme odpor k té hnusné ruské invazi vyjádřili zcela jednoznačně. Přestali jsme pít vodku, kterou jsme nikdy nepili a nahradili ji vlasteneckým americkým bourbonem. Jelikož však za té hnusné Husákovo normalizace byl bourbon jen v Tuzexu a to se nám eklovalo, pili jsme víno.

A jak zpívá Pavel Dobeš: Na tý horní palubě tam bourbon teče proudem. Dělá skvělý myšlenky a projde každým oudem, my jsme ten bourbon nahradili vínem a přitom snili o US Army. Problém byl jenom v tom, že se nepsal rok 1945, Američané neměli nylonky a my namalované pussynky.

A hnusným rusákům jsme zpívali posměšné písně. Tak třeba: Natašo, bolo to chorošo, ta tvoja pussyna je jako rodina moja. Nebo Prijechali Astrachanci, mnoga vodky vypili, do Nataši na****li, do piána na***li.

Tak takto, uvědoměle a vědomě jsme, pod pohrůžkou hrdelních trestů, za odporné Husákovy normalizace, protestovaly proti SSSR vedenému Rusy Leninem, Stalinem a Brežněvem. Protože Rusi, ti mají na svědomí naprosto vše. I tu ohebnost, dříve neohebných oudů.