Byl Václav Havel princem z pohádky? Pro mnohé z nás ano

Nejprve chci poděkovat panu Havránkovi, jehož dnešní článek Proč se mnozí pořád ještě vymezují proti Havlovi? mi byl podnětem, inspirací a vodícím kolíkem. Myslím, že Václav Havel byl tak komplikovanou a mnohotvárnou osobností, že to jednoduše popsat vůbec nejde. Nicméně, alespoň se chci o to pokusit a vysvětlit, jak můj postoj k němu v průběhu času měnil.

To jméno jsem poznal asi jako jeden z prvních zde. Bylo to v roce1965 anaše skupinka šesti nebo sedmi sedmnáctiletých studentů šla v rámci KMD (Klub mladých diváků) za velmi směšné peníze do Divadla Na Zábradlí.

Byli jsme tam vícekrát, ale pamatuji se hlavně Havlovu Zahradní slavnost a Libíčkova Krále Ubu od Alfreda Jarryho. Jsou to vlastně podobné ptákoviny, dělající si, každá svým způsobem, legraci za systému. A kdyby se Zahradní slavnost někde hrála, půjdu na ni.

Pak v mých „Havloznalostech“ nastala značná mezera a znovu jsem si to jméno připomněl až v roce 1977 u příležitosti Charty 77.

Tam ale byl Havel lehce upozaděn. V popředí byli Pavel Kohout a hlavně Ludvík Vaculík se svými hanbatými fotografiemi spisovatelky Procházkové na náhrobním kameni. Ale myslím, že ta písnička Náhrobní kámen se zde neinspirovala.

Pak mi Václava Havla také připomněly francouzské noviny, které celkem posměšně psaly, že v Praze je souzen největší odpůrce režimu a soudní budovu hlídají ČTYŘI policajti. Samozřejmě „Vébáci“.

A už se blížíme k roku 1989. V roce 1988 už bylo jméno Václava Havla velmi známé, ale jeho podoba nikoli. Proto se v říjnu 1989 povedl skupince jeho přátel propašovat do sobotní přílohy komunistického deníku Rudé Právo gratulaci k narozeninám s fotografií.

Samozřejmě, pod falešným jménem. Dál nemá moc cenu to rozpitvávat, všichni to známe. Když se nám třeba nelíbil rozsah jeho amnestie, tak jsme to prostě pořešili jako manželka, když se jí muž vrátí v šest hodin ráno z flámu.

Sarajevský atentát už ale byl jiná káva. Havlovo angažmá z něj koukalo jako to americké z letošního Majdanu. Ale přesto to u mě Havel ještě ustál. Řekl jsem si, Klause znáš, je to pěkný hajzlík a tak se prezidentovi nediv.

Opravdový a velmi silný nesouhlas s Havlem jsem vyjádřil až v souvislosti s televizní krizí. Premiér Zeman se ukázal jako zbabělec – měl tu partu z televize nechat okamžitě policejně vyvést. A Havel zase ohnul zákony, aby se nemusel vyjádřit proti svým kamarádíčkům.

Byly ještě jiné věci. Třeba Humanitární bombardování. Mnozí tvrdí, ža Havel ten výraz nikdy nepoužil. Ale, pokud půjdu s kamarády na tah, třeba ke Zlatému Tygrovi, ke Dvěma Kočkám, k Pinkasům, Medvídkům, Vejvodům či jinam za účelem pítí piva, tak to bude pivní tah.

A pokud budu, dle Havla, bombardovat nějaké území za humanitárním účelem, tak to prostě bude humanitární bombardování, jakmile to bude znít blbě. Jistě, bomby znamenají smrt a jsou v přímém rozporu s humanitou. Ale já to bombardování nepodporoval.

Možná Madla, ta vlastně zcela určitě. Měla svého milence na straně, která z bombardování těžila a nakonec z toho i ona vytěžila krásnou šanci pro byznys. A humanitární, protože mobilní sítě zabíjejí jen velmi výjimečně a to spíš ve fázích výstavby.

Ale to, proč je Havel dnes u mnoha lidí málo populární, je v pompéznosti jeho pohřbu, ale HLAVNĚ v kobercovém bombardování Havlem, kdy o několik dní nebylo v televizi ni rádiu (to nevím, ta jsou často soukromá) nic jiného než HAVEL.

Já mám velmi rád pečenou kachnu. A občas ji, k potěše celé rodiny, peču procedurou trvající skoro dvacet hodin (začínám na teplotě90°C).

Ale živě si dokážu představit, že kdyby mi někdo domů nosil každý den mraženou kachnu (prosím nesměšovat s nositelkami Havlovy ceny – ty biologicky rozmrazovaly kuře, ale myslím, že to byla jen krátká demonstrace. Spálily by si svoje pussy)

Takže znovu,, kdyby mě chtěl někdo každý den a každý den znovu krmit kachnou, tak jak by se s tou mraženou kachnou ocitl ve dveřích, tak ho s ní snad utluču. A nemlich ten pocit mám, když zase někdo spustí tirády o Havlovi.

Prostě jste to soudruzi přepískli. Národ je toho žvanění pln a další snáší již velmi stěží. Nebo spíš nesnáší a ve formě zmrazků (nechtěl jsem napsat „zvratků“) to plive (nechtěl jsem napsat blije) zpět.