Miloš Zeman: Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr…

Ale znalosti se počítají též. Je neuvěřitelné, co s námi dělá čas. Od VLSR (Velké Listopadové Státobezpečnostní Revoluce) uplyne brzy již 25 let, které se podepsaly na každém z nás. A zatímco, díky skvělé práci StB byla podobizna Václava Havla již obecně známa, s Milošem Zemanem to tak nebylo. Ten byl, z nějakých důvodů, upozaděn.

V neděli 3. prosince 1989 bylo desáté výročí úmrtí velkého komunista a rovného chlapa Františka Kriegla, který jako jediný nepodepsal tzv. Moskevské protokoly. Je opravdu signifikantní, jak jedním jediným statečným činem dokáže člověk překonat hanbu celé své komunistické minulosti.

Ale já nepíši o Františku Krieglovi, ale spíš o Miloši Zemanovi a jeho přístupu k práci a poltické kariéře. Slyšel jsem historku o oné slavné listopadové manifestaci na Letné, kde se sešlo podstatně více lidí než kdykoli předtím na 1. Máje.

A řečníci tehdy stáli na tribuně způsobně frontu, když v tom přišel hřmotný, tehdy krátce pětačtyřicetiletý Miloš Zeman, odstrčil řečníka a chopil se mikrofonu. A o něco podobného se pokusil i na onom hřbitůvku u Krematoria Motol.

Tam ale neměl koho odstrčit, pouze se nám se slovy: „Já jsem Miloš Zeman, co napsal ten článek do TT) nacpal před kameru. Reportéra moc nezajímal, nevěděl, že právě propásl budoucího prezidenta. To, kdyby se mu před ty čočky nacpal Havel, tak se s prominutím, „poprdí blahem“. Takovou měl tehdy Havel auru.

Tak a pro ty prvoplánovější čtenáře tímto sděluji, že jsem napsal takový úvod k úvaze „Jak dostat džob, po kterém toužím“. Rád bych viděl toho pitomce, který by uměl anglicky, splňoval i ostatní kritéria a nechtěl by pracovat pro americkou firmu.

Tací jedinci, a jistěže existují, mají něco jako „slabé pracovní libido“. Nebaví je a nechtějí se prát o lepší a lépe placenou práci. Ani já jsem té své žádosti a krátkému životopisu nedával velké šance. Zbystřil jsem, až když mi v listopadu 1978 přišlo, česky psané, pozvání na pohovor.

Pohovor v Hotelu Intercontinental, což mě ani tak nevyděsilo, jako poslední, osudová věta: „pohovor bude veden v jazyce anglickém“. A znáte to. Když dlouho nemluvíte cizím jazykem, ten jazyk se usídlí kdesi dole ve vaší paměti.

A když přijde na věc, tak koktáte. A já tehdy, v touze po lepším džobu, jsem udělal vše. Tedy hlavně jsem zvedl telefon, zavolal Státní jazykovou školu, ze které jsem měl vysvědčení z roku 1969 a zeptal se jich na radu.

Rada byla překvapivě rychlá, krátká a jasná. Zavolejte paní profesorku do Mánesovy ulice, ona Vám pomůže. A opravdu, dvě hodinky konverzace na všechna témata, která nás vůbec napadla a jediná věta v češtině: „Dostanu sto korun“. Tehdy asi dvacet litrů benzinu, což by se ode dneška vůbec nelišilo.

Tento článek mě napadl jako odpověď na dotaz diskutéra, zda jsem tedy byl nejlepší? Asi ne, ale uměl jsem se co nejlépe prodat. A tak jsem v malém dokázal to, co Miloš Zeman ve velkém. Ale on se se ještě dokázal zmátořit z megapodrazu jeho „věrných“ v roce 2003.

A že je třeba se snažit i tehdy, když vnější okolnosti vypadají velmi nepříznivě. Ivan M. Havel, bratr disidenta, který i přesto v roce 1971 získal doktorát na universitě v Berkeley v Kalifornii, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_M._Havel.

A to na rozdíl od svého bratra, kterému také komunistický režim v žádném studiu nebránil, ale největší zábranou mu byla nechuť ke studiu. Ale Václav Havel to alespoň čestně přiznával, zatímco mnozí své studijní neúspěchy raději svádějí na bolševika.