Ruskou anexi Krymu zaplatíme my všichni. Škoda…

že Václav Havel už nežije. Určitě by to pojal jako námět na skvělou absurdní hru, i když v tomto případě skutečnost překonává jakoukoli autorskou fantazii. Bohužel ale dramatik Havel by se toho ujal už jako politik a tvrdý bojovník za „lidská práva“ a to až do posledního živého odpůrce těchto práv. Tehdy Srba, dnes asi Rusa. A tak by patrně doporučil humanitárně bombardovat Moskvu.

Ale rusko-ukrajinská situace je opravdu zcela absurdní i bez Havla. Jako malé děti vykřikují občas kyjevští samovládci hesla o tom, že jsou s Ruskem ve válečném stavu, ale přitom s ním vyjednávají o dodávkách plynu.

Je to podobný nesmysl, jako kdyby se Stalin a Hitler sešli v Teheránu a projednávali dodávky pohonných hmot Wehrmachtu v bitvě o Stalingrad.

Rusko nepochybně v žádném válečném stavu s Ukrajinou není a nikdy nebylo. A jeho pravidelné jednotky nikdy nepřekročily hranice Ukrajiny. Lidská a materiální pomoc svým vražděným krajanům je samozřejmou povinností každé země.

To jsme ale trochu odbočil od otázky Krymu. Je zde stále operováno s tzv. Budapešťským memorandem nebo deklarací. Smlouvou, která, myslím, nebyla v žádném parlamentu účatníků té deklarace ratifikována a vlastně ani nenese všechny znaky řádné mezinárodní smlouvy.

Ale ať je to jakékoli, ať je to písemná, notářem ověřená smlouva, podpis na svatební listině nebo jen ústní slib, vždy má své dva parametry.

Jednak smysl a účel a jednak znění. Václav Havel také říkal „duch zákona“, ale ten mu sloužil jen k překroucení smyslu celého zákona. Konkrétně šlo o ilegální obsazení Velína ČT, které prezident republiky tímto legalizoval a zabránil tak policejnímu vyklizení.

Při slibu věrnosti nelze vydefinovat to, jak a jakým způsobem má být partner věrný. Prostě má být věrný a tečka. A on nemůže přijít s říkat: „Miláčku, byl to jen orálek, nic vážného“. A ona nemůže říkat třeba „Ano, drahý, do postele jsem s ním sice vlezla, ale měla jsem krámy…“

A stejně tak smlouva o územní celistvosti státu také znamená, že ten stát se nestane, bez řádného souhlasu druhé strany, součástí jiného uskupení.

Uskupení, které je druhé straně nemilé a na svých hranicích je nechce. V našem případě tedy EU a NATO na ruských hranicích.

Pokud mi někdo prokáže, že tehdy v Budapešti byla řeč o Ukrajině v NATO, a je to řádně zaznamenáno, tak sklapnu. Jsem totiž až chorobně sebekritický a při každé příležitosti se červenám a rdím.

Rakousko nabralo ten fantastický náskok proti nám tím, že se v padesátých letech vymanilo ze sovětského vlivu, a my v něm byli až po uši. Ne až po roce 1968, ale již od roku 1944 a zvláště pak od roku 1948 jsme pod tím velmi silným vlivem byli.

A najednou tady někdo dokáže žvanit, že je z roku 1968 dodnes v šoku. No, tak to asi potřebuje psychiatra, jinak to nevidím. Dospělý člověk takto nežvaní.

Ale to jsem odbočil. Rakousko dosáhlo svého statusu, a tím také svého bouřlivého rozboje, tím, že v roce 1955 sovětským vyjednávačům závazně slíbilo, že země zůstane neutrální.

Uplynulo skoro 60 let, SSSR už dávno není, a Rakousko ten koncept neutrality dodržuje dodnes.

Ale Ukrajina, po necelých 25 letech ne. Kdyby Ukrajina chtěla, aby její vstup do EU byl lege artis, muselo by proběhnout referendum, nikoli Majdan. A musela by být s Ruskem projednána změna té Budapešťské deklarace.

Ale Majdan toto vše převálcoval a otevřel tak obyvatelům Krymu cestu k nezávislosti a přičlenění k Rusku. A náklady na přičlenění Krymu k Rusku jsou velké a hmotný zisk je z toho malý až žádný.

A kdo to zaplatí? No přece EU. Nemůže samozřejmě nechat své ukrajinské přátele na holičkách a riskovat, že Ukrajina bude krást tranzitní plyn. Rusko na ty dlužné peníze nárok má, Ukrajina je nemá, EU je má a kruh se uzavírá.

Půjčíme Ukrajině na věčnou oplátku. Ukrajina zaplatí Rusku plyn a Rusko bude mít volné peníze na Krym. Vždyť si kvůli tomu museli snad půjčovat z nějakých penzijních fondů.

Tak trochu mi to připomíná náš, nejen můj, soukromý život. Přišla předevčírem moje dcerka, které jsem krátce předtím dal pětikilo a povídá: „Tati, prosím tě, půjči mi dvě stovky“. Chtěla jít někam ven a neměla ani kačku.

A oba jsme od samého začátku věděli, že to žádná půjčka není, že já ty dvě stovky už nikdy neuvidím a ani vidět nechci, protože ji mám rád. Ale milujeme my Ukrajinu jako vlastní dítě. Mě z toho tedy prosím vynechte.