Ach, ty sladké dny normalizace…

Normalizace byla pro zažrané komunisty, jako byli Ruml, Dienstbier, Šiklová a další úplnou tragédií. Byli odstaveni nejen od svých korýtek, ale i od možnosti každodenního politického vyžití. A z toho tak frustrovaní, že si nakonec sestavili tzv. Chartu 77, ve které bádali, jak ten „demokratický socialismus“ přece jen vybudovat. A bádali tak dlouho, až zůstali na chatách, když se ten jejich nenáviděný Husákův režim hroutil.Ale o zásluhy si ti přeživší umí říci skvěle, že?

Ale o tom psát nechci. Chci psát o tom, jak jsme žili my, Mládež nová, Mládež Dubčekova. Zbaveni možnosti cestovat do kapitalistické ciziny jsme se věnovali ušlechtilejším zábavám, jako bylo pití piva a milování našich vrstevnic. Mapy byly totiž vždy mým koníčkem.

Z Německa jsem se vrátil v září 1969 a krátce nato jsme s kamarádem R. zašli do Sex.Pavilonu na Sterém Městě pražském a přivedli si ke mne domů jen jednu dívku. To, že jsem mu uprostřed noci neuvolnil místo, mi pak dlouho vyčítal.

Krátce na to jsem si z Vltavy (to byl studentský klub) přivedl domů jednu dívku a moc hezky nám to klapalo. Až tak moc, že dívka rozradostněná tím zážitkem si na mě začala dělat monopolní nárok a tak byla poslána k ledu.

Pak jsem se seznámil s D. (jména těch předchozích ročníku 1969 a následujícího 1970 si často už nepamatuji, proto neuvádím ani iniciálu). To bylo číslo a mě zbraň několikrát spustila předčasně.

Odstranění toho bylo jednoduché a účinné – šest dvanáctek to spravilo. A tato známost s D. trvala s přestávkami poměrně dlouho. Klapalo nám to. To je vždy moc hezký pocit.

V lednu 70 byl lyžařský výcvik a nějakou známost jsem si odtamtud též přivezl. Bohužel si nepamatuji vůbec nic, dokonce ani to, zda k „tomu“ došlo. Na jaře pak přišla jedna z Klausovy Sorbonny, která se tak ještě nejmenovala, ale také byla příliš majetnická a tak šla.

Vrcholem našich a hlavně mých zážitků pak byla práce pro CKM. A to jak školení, tak posléze i práce se skupinami. Při školení to byly dívky tři, ale jedna z nichž měla anatomický problém a hořce plakala, že nemůže i když by chtěla.

S druhou jsem byl velice rád, ale nebydlela v Praze a neměla telefon a tak to nakonec vyhrála ta třetí, se kterou jsem byl dvacet let.

Ale předtím nás ještě čekalo krásné léto 1970. nebudu již líčit další naše eskapády a spokojím se s jednou slokou z mé oblíbené písně Permanentní flám, kterou zpívá Pavel Bobek

Bylo nám z duše jedno kde budeme spát
Hlavně když nikdo nespal sám
Měl bych se vlastně stydět ale musím se spíš smát
Když na ta léta vzpomínám

Takže, já když si na ta léta vzpomenu, tak se také směji a jednu tu příhodu z toho léta přece jen zmíním. Vždycky jsem se snažil odvádět poctivou práci, ale čeho je moc, tak toho je příliš.

Byla to Dánka a to nepříliš hezká Dánka. Asi to tam je tradicí. Ale oč nebyla hezčí, o to byla potřebnější. Až jsem najednou usoudil, že už to stačí a když ze svého pokoje odešla na WC, tak jsem vyskočil oknem. Naštěstí bylo v přízemí.

Ale… Nechal jsem tam svoje zánovní tenisky a nechtělo se mi tam ráno pro ně vracet, abych nebyl přinucen k repríze. A kromě cestování do zahraničí toto byla jediná ztráta, která mě v počátku normalizace potkala. Myslím ztrátu těch tenisek za asi dvacet Kčs.

Ty ostatní negativní aspekty Husákova režimu totiž bez výjimky platí pouze pro výše zmíněné nomenklaturní kádry KSČ, které tak přišly nejen o skvělé živobytí, ale o spoustu dalších věcí, na které byly zvyklí. Prostě, každý chvilku tahá pilku, že?