Euthanasie?

Mám jeden takový příběh. Před asi patnácti lety jsem měl moc hezkou polskou přítelkyni. Ony Polky bývají velmi často velmi hezké. Stejně jako Češky, Slovenky, Rusky a Ukrajinky, zatímco třeba Angličankám a Američankám, aby člověk často nasadil na obličej „milosrdně zošklivovací pytel“ nebo rovnou pytel na celou postavu. A ta přítelkyně říkejme ji třeba Kasia neboli Katarzyna, ročník 1968, zde byla od jisté doby vdaná, protože jako velmi mladá pracovala v textilce v Tanvaldu, kam zajížděli Pražáci za milostnými zálety a to nezůstalo bez následků. V době, kdy jsme se poznali, už byla s oním českým chasníkem v rozvodovém řízení a já s ní jezdil do Polska k její mamince a sestrám na návštěvu. Ale asi při druhém nebo třetím pobytu jsem zjistil, že v bytě u maminky je ještě někdo. Nikdy jsme tam totiž nespali, nebylo místo. Byl to její tatínek, pět let po mozkové mrtvici. Ležel v kuchyni na kanapi, mluvit nemohl, vyrážel jen takové skřeky. A otočit se také nemohl, byl ochrnutý. Tak ho prostě krmili a napájeli. A když se počůral nebo posral, tak ho omyli a otočili na druhý bok. A tak to šlo den za dnem, týden za týdnem a rok za rokem. A jednou, to jsem tam ale nebyl, dostal tatínek záchvat. Jaký záchvat to byl, to netuším. Ale byl smrtelný. Jeho žena samozřejmě volala záchranku. Ale ta přijela až za půl hodiny, i když špitál byl úplně vedle jejich paneláku. Chtěla pak ještě činit nějaké kroky, snad žalobu nebo alespoň stížnost, ale nakonec to neudělala. Byl to notorický pacient a nemocnice ho určitě znala. Takže jsou dvě otázky. Za prvé, bylo to zpoždění úmyslné? A za druhé. Jestliže ano, bylo to tak správně? Já bych asi nedokázal takto trpícího člověka uspat třeba polštářem (k injekcím přístup nemám), ale, kdybych mohl, tak té sanitce propíchnu všechny čtyři gumy. P. S. K tomuto článku mě inspiroval pan Havránek článkem Ďábel nebo anděl z rumburské nemocnice?