Prague Pride: Na jedné lodi s Václavem Králem?

Pravda, jde spíše o vratkou loďku, z níž si každý koupeme nohy na jedné straně bortu. Ale zažil jsem případ, kdy jsme jako parta zapluli z nepozornosti s několika kanoemi do náhonu mlýna a když jsme to zjistili, tak nejenže naše tříletá dcera Kateřina přejala můj výkřik „a sme v čudu“, který pak celý ten výlet opakovala, ale k tomu ještě… Naši přátelé Pavel se svojí manželkou udělali tu modrou věc, že si jeden z nich přehodil pádlo na stranu toho druhého a při prvním záběru se koupali.  

Takže, ani záběr na téže straně nemusí být zárukou štěstí, loďka se může opravdu velmi snadno zvrhnout.
I Když se to Václavu Králi nebude líbit, tak s jeho dnešním článkem v zásadě souhlasím. A nechci se vytahovat, ono by to v mých písemných projevech přece jen často našlo.

Vždy jsem tento festival považoval za jakousi show exhibicionistů, kteří s „pravou homosexualitou“, s jejími projevy a průběhem a s pocity lidí „na okraji společnosti“ nemají absolutně co do činění.

A v tom je totiž ten zakopaný pes. Homosexualita byla až donedávna (do 50. let minulého století) trestná a v Německu ještě asi o dvacet let déle. Je to samozřejěm nepřesné, ani pedofilie, ani homosexualita trestné nebyly, pouze činy vyšlé z tohoto zaměření trestné byly.

U pedofilie je tomu až doposud, i když každý znalec potvrdí, že pachatelem většiny trestných činů na dětech nejsou žádní, klinicky diagnostikovaní pedofilové.

A, podle logiky Václava Krále, je pedofilie normální, protože se v celých dějinách lidstva též vyskytuje, stejně jako homosexualita.

Ta argumentace o „normálnosti“ homosexuality se podobá mnoha jiným lidskoprávním mantrám, kdy se vlastně snažíme zdůvodnit, že něco je tak a je to tak dobře, i když to vlastně dobře není.

Homosexualita je běžná, to ale neznamená, že je „normální“. To je prostě jen snaha napravit dlouholeté ústrky, kterých se homosexuálům dostávalo, jejich protěžováním. Prostě a jednoduše, z extrému do extrému, z odsuzování k vyvyšování.

A ani jedno není dobře. Pokud budu z nějakého důvodu, a těch možných je mnoho, impotentní, nepoběžím s tím na veřejnost a nezačnu kolem sebe punktovat jiné impotenty, a věřte, že kdyby to přinášelo nějaké výhody, našlo by se jich hodně.

To, co chci říci, je, že v tom, že pokud je někdo impotent a nemůže vůbec nebo je homosexuál a chce se mu pouze s někým, není zas až tak veliký rozdíl. Výsledek je tentýž, nechci nebo nemohu obcovat se ženami.

Ženskou impotenci neberu v potaz, slyšel jsem o ní pouze v jednom italském filmu, kdy devadesátiletý hrabě akceptoval anulaci manželství, nikoli však z důvodů jeho ipmotence, ale jeho krásná ženuška mu v průhledné noční košilce zpívala hezké ukolébavky.

A prostě a jednoduše, je to moje soukromá věc a to se již opakuji, nepolezu s tím na ulici.

Nebo alespoň nebudu poskytovat prostor a ideologické krytí jedincům, kteří takto vůbec postiženi nejsou, ale vítají tu možnost jednou za rok se vyblbnout a mít přitom zaručeno, že nejenže se mi nic nestane, ale ještě budu slavným.

Z důvodů jakési bezbřehé svobody a liberality jsme se, v průběhu života několika málo generací, dostali z jednoho extrému do druhého. Jeden extrém byl opovržení a tresty a ten druhý nesmírné protežování a vynášení do nebes.

Nejsem sám, který pozoruje, že jak v nějakém uměleckém díle není nějaký homosexuál, tak je minusově hodnoceno. A ne, že bych byl proti každému dílu s homosexuální tematikou. To vůbec Některá jsou velice vtipná. Jiná však velmi násilná, ve snaze zalíbit se trendu.

A to, že je možné natočit takové filmy, bez všenárodní homofilní hysterie, ukázali filmaři již daleko dříve než tato hysterie vůbec vypukla a dostala své nynější obrysy:

Ten americký film se v Německu kdysi jmenoval „Pod schody“ a hlavních role v něm ztvárnili Richard Burton a Rex Harrison, představitelé Marka Antonia a Caesara ve světoznámém filmovém hitu Kleopatra.

Takže, vidíte, že to jde. Královsky jsme se tehdy bavili a nikoho z nás ani nenapadlo, že nám někdo cpe homosexualitu do krku jako, husám šišky, až k naprostému zadávení.

A zde odkaz na ten film, který asi málokdo z vás viděl:

Charles Dyer and Harry Leeds are a couple that have been living together for nearly 20 years. Both earn a living as hairdressers in the West End of London and both care deeply for their ..