Let MH17: Přiznejte každý svou vinu a proste Boha za odpuštění

Jiné cesty totiž není. Přesně před týdnem vyhaslo 298 životů a z toho značná část dětí. Jejich rodiny utrpěly nezhojitelný šok a celoživotní bolest. O tom se nedá pochybovat.Je snadné říci, že stejný počet lidí zemře na našich silnicích za méně než půl roku a v celé EU snad ani za týden. To bych nerad hádal.Hromadná smrt, která zasáhne najednou všechny osoby v letadle má vždy určitý psychologický náboj, ale na druhé straně když jen pouhá polovina toho počtu zahyne při jaderné havárii, pamatují si to lidé ještě desítky let, kdy už oběti většiny leteckých katastrof jsou dávno zapomenuty.

Žádná taková tragédie nemá jednoho jediného viníka. Vina se vždy skládá z různých komponentů, podle toho, jak kdo k té katastrofě přispěl. Ať už to bylo v roce 1977 na ostrově Tenerife, kde zahynulo 583 lidí nebo o šest let později na Sachalinu, kde jich bylo „jen“ 269.

Major Osipovič, který tehdy odpálil raketu, která sestřelila Boeing 747 (Let KAL 007) jistě není jediným, ale ani hlavním viníkem té tragédii. Tu se dodnes nepovedlo řádně osvětlit, protože vysvětlit „nevysvětlitelnou“ odchylku kurzu a mnoho s tím souvisejících věcí.

Prostě, konkrétní viník zůstane již navěky neodhalen a budou ho zastupovat pouze vinící „virtuální“. Na jedné straně „Říše zla SSSR“, která si prostě chránila svá vojenská tajemství a na druhé straně „Říše dobra USA“, které se těch tajemství, v rámci boje za světový mír, zachtělo.

U letu MH17 je samozřejmě nejpravděpodobnější hypotézou sestřelení omylem. A to jednoznačně ukazuje na separatisty, protože ukrajinská armáda omylem střílet nemohla, neměla na koho. Ta mohla střílet jen záměrně a to by bylo ještě horší.

A otázkou je, proč byl nad povstaleckým územím tak hustý civilní provoz? A pokud se trochu zamyslíme, napadne nás jedno z možných řešení. Ukrajinská vláda schválně ten provoz nezastavila, protože se asi mylně domnívala, že mezi ta civilní letadla lépe schová ta svá vojenská.

To je samozřejmě jen moje domněnka, pro kterou nemám žádné důkazy, ale alespoň mně se zdá být naprosto logickou. Ostatně, takto se už bojovníci velmi často schovali mezi civilní obyvatele. I Trojský kůň byl takovou „schovkou“, i když v neživé věci.

Ale v té tragédii si přihřály svou polívčičku, sice nechtěně, ale zato důkladně, Malajské Aerolinie. Cesta jižním koridorem by byla delší a stála samozřejmě i více peněz. Stačí znát hodinovou spotřebu Boeingu777 acenu paliva a lehce si spočteme, na kolik peněz by těch dvacet „zbytečných“ minut prodloužení letu přišlo.

A ještě k té samé věci, ale z trochu jiného úhlu. Pan ministr Stropnický mi dneska zcela jasně a jednoznačně vysvětlil, že naše Masarykova republika byla agresorem. Ano, samozřejmě. Budovala na svém území opevnění, osazovala je vojáky a zbraněmi. A to není agrese?

Samozřejmě, že je, protože dnes je za agresi považováno i to, že Rusko má na své straně hranic 50.000 (přejme panu ministrovi to větší číslo) vojáků.

Ta ukrajinsko – ruská hranice je dlouhá skoro na chlup2.000 km, takže na jeden km hranice tak připadá asi 25 vojáků. Ale ti neslouží stále, takže jeden ruský voják je každých asi 50m. Je to moc?

Já myslím, že není. Adolf Hitler měl při operaci Barbarossa k dispozici 3.900.000 vojáků, 3.600 tanků a 4.400 letadel. To tedy má „Putler“ co dohánět.