Vypoulil jsem svá dětská očka a naivně se zeptal: „A kdo to je?“. Odpověď přišla obratem: „No, přece vy“. A opravdu, jak jsem se později dozvěděl, můj tatínek tehdy musel každý chodit na „policii“ se hlásit. Nevím, jestli to byla služebna StB či SNB, tipuji si ale spíš SNB, ti mají veřejné vývěsky.
Po emigraci, ke kterého ho přiměl sám předseda vlády Zápotocký, který strejdu nechyl vyhnat z redakce Lidové Demokracie, jsme o strýci, tedy kromě toho každotýdenního hlášení o občasného výslechu nevěděli vůbec nic. Až vlastně loni nebo již předloni začala jeho praneteř Maruška pátrat a dopátrala se části jeho života i data smrti.
Místo úmrtí ale dodnes neznáme, prý to bylo proto, že strejda pracoval pro nějakou americkou nevládní humanitární organizaci, něco jako Sí Aj Ej, či tak a proto se v sedmdesátých letech musel tak rychle pakovat z Německa, že se ani nestačil rozloučit s kamarády. S rodinou, se svojí matkou, sourozenci a se mnou, jako se svým kmotřencem nikdy nenavázal ani ten nejmenší kontakt. Možná to měla na svědomí ta nevládní organizace, kdo ví?
Aktivně jsem se s esenbákem setkal již jako dítě, nejen školou povinné, ale i blbé. S již zmíněným kamarádem Tomíkem jsme soustavně prozkoumávali meandry potoka Botiče, přičemž jsme se často vyráchali ve vodě a sušili u ohně. A při jednom takovém dobrodružství jsme na dně toho potoka objevili v zátočině a tím i větší hloubce dvě velká kluba kabelů. Opravdu dost velká.
A tak jsme, jako pitomci, šli tento nález hlásit a naštvaný vachmajstr, nějaký podpraporčík tam s námi musel jít. Sice nás pochválil, ale myslím, že si nic lichotivého nemyslel. Pak nevím, vzpomínám si na nepřímý kontakt s ramene spravedlnosti, když větší kluci na tréninku kanoistického oddílu s gustem recitovali z obžalovacího spisu znásilnění a hlavně se jim líbila partie „vykonal na ní soulož“. Ale nedošlo mi, kdo je vlastně tím obžalovaným.
Ale jakmile člověk získal řidičák, byl kontakt s esenbákem či vébákem na denním pořádku. Těch kontaktů bylo neurekom, ale pamatuji si jeden žertovný. Celou krutou zimu 1969/1970 jsem sedlal rodinnou Š1000MB a na jaře jsem jel z Jindřišské ulice hore Václavákom. A v tom, někde na úrovni kina Blaník, se od sloupu oddělil vébák, vytrčil plácačku a sebral mi OTP za to, že mám zdevastovanou SPZ, nyní RZ. Takže Lerch objevil Ameriku, že,
V sedmdesátých letech jsem já sám estébáka či politruka suploval, protože Karel Z. z CKM na mě měl mít politický dozor a nechtělo se mu jet s naší skupinou Západních Němců do Litoměřic a tak mě požádal, abych si na sebe sepsal hlášení. Taky dobrý, že?
A ještě jednou mi StB ukradla kus života krásného, vojenského. Po skvěle absolvovaných jazykových testech se se mnou napevno počítalo „na kopec“, tedy do odposlechového střediska armád NATO. Ale „orgán VKR“ (nevěděl jsem tehdy, že VKR spadá pod StB) mě na ten kopec nepustil a já dostal podporučíka až do civilu a musel jsem se proto jednou dokonce nechat zavřít.
To dnes jsou věci podstatně snazší. Zkuste napsat zde do blogu a to buď jak autor nebo jako diskutér a volná skupina „Pravda a Láska, Havel Bohem, Klaus hajzlem a Amnestie fuj“ vám přišije titul estébák jen to fikne. Naposledy myslím dnes: „K jakýmu tématu? Že si tu notujou dva estébáci?“. Vidíte, netrvá to ani dvě hodinky a další estébák je na světě. To je panečku produktivita, že?