Kdo nám sáhne na Havla, facka by na něj padla

Když zemřeli Stalin a hned po něm Gottwald, nebylo u nás ještě „zatelevizováno“, takže jako vnímavé pětileté dítě jsme si žádný vizuální zážitek neodnesl. Snad jen to vzdálené dunění bubnů, ale nevím, zda to není pouze moje představa. Nicméně po čase jsme v Praze měli atrakci lákavější než jakékoli delfinárium či cirkus. Zčásti možná proto, že se neplatilo vstupné. Gottwald ležel za skleněnou stěnou důstojně, ale nic mu to nebylo platné. Záhy poté šel do hlíny.

To v Moskvě mají vycpaného masového vraha Lenina již asi 90 let a stále je to baví. Jeho soudruh Stalin tam snad také nějakou, nesrovnatelně kratší dob vydržel. Ale pak ho buď žrali moli nebo to nebylo politicky vhodné, popřípadě obojí. A tak i Stalin je v hlíně, ale opravdu netuším, zda má i náhrobek.

U nás se od té doby až do roku 2011 vlastně žádný monstrózní politicky pohřeb nekonal. Na Zápotockého se pamatuji matně, to už v televizi bylo, ale nic moc. Novotný, ten poté, co byl sesazen, umřel v civilu bez státních poct u mariáše a Ludvík Svoboda. Na toho se pamatuji hlavně proto, že celý náš útvar měl „zaracha“ a já nemohl na opušťák domů. Byly obavy z bouří ze sesazení Svobody, ale ty se u nás, jako obvykle, nekonaly.

Prezident Husák zesnul civilně v zapomnění a tak bylo s tím správným show nutné počkat na správného člověka. Člověka, který žil divadlem, i když pochybuji, že přesně v tomto duchu by si to byl Václav Havel představoval. Nepředstavitelná mediální masáž spojená s velmi působivou televizní měla celý národ přesvědčit, že nyní odchází jeden z největších velikánů lidstva.

Taková nějaká kombinace Williama Shakespeara, George Washingtona a Mahátma Gandhího, při jejíž odchodu zem se zatřese. No, zem se nezatřásla, ale zatřásla se až do úplného zatřesení nová LCD televize jednoho známého, který se na to pohřební řádění už nemohl dívat. Popravdě řečeno jsem si trochu přibásnil, byla to stará CRT televize, kterou chtěl stejně vyhodit.

A protože železo je třeba kouti žhavé a v mariáši třeba vítěznou rundu potvrdit, tak abychom na tu show jen tak nezapomněli, bylo nám hned zatepla vnuceno přejmenování letiště. Já neříkám, že to byla naprostá chyba, ale myslím si, že to byla jedna za prvních, ale zdaleka ne jediná nátlaková akce, které nám byly vnuceny.

Společným jmenovatelem všech těchto akcí je úpěnlivé zvolání s mottem: Nekopejte do Havla. A co je či není kopáním do Havla, tak o tom vždy rozhoduje samozvaný, ad hoc poskládaný „Výbor na obranu Havlovy památky“. Jeho složení je volné, jsou stálí a nestálí členové a občasní přispěvatelé.

Dám příklad. Před pár týdny vyšel v příloze MF DNES dlouhý rozhovor s doktorkou Jitkou Vodňanskou, se kterou měl před lety Havel dlouhý milostný poměr. S tím se netajil ani on ani ona a hlavně to netajili před Havlovou manželkou Olgou. Zda ta už v té době měla poměr s hercem Kašparem netuším, ale v uměleckých kruzích je všechno možné.

Neviděl jsem na blogu žádné komentáře k tomuto rozhovoru. Asi podle hesla, co Havel činil dobře činil a jestli se ty dvě ženské, Olga jako oficiální vládkyně kuchyně a Jitka jako vetřelec v kuchyni na Hrádečku shodly, je jejich problém a my se k tomu nebudeme vyjadřovat. Ale jakmile bych já tuto událost ztvárnil do blogu, tak to příšerně schytám, že „kopu do Havla“.

A to jsem ještě nestačil, a ani už nestačím, pojednat Havla politika, resp. Jeho politické názory, protože praktickým politikem on nebyl vůbec, jeho schopnosti se v tomto směru limitně blížily nule. Ale o tom se prostě nesmí psát, protože jak někdo řekne „levičák“, což je samozřejmě ta nejpřesnější Havlova charakteristika, tak se spustí bubny Pravdy a Lásky a autor takového výroku je pak veden na pomyslné popraviště, kde tím symbolickým špalkem může být amnestie a tím tupým a ztrouchnivělým popravčím mečem obžaloba z velezrady.