17. listopad 1989 – Den, kdy občané převálcovali Chartu

Neberte prosím ten titulek článku příliš urputně. Lze přece říci, že David Lafata převálcoval celou reprezentaci, když po dlouhé době nastoupil na trávník a dvakrát se trefil. Podruhé sice spíše náhodou, ale stál na správném místě a to bývá často to nejdůležitější.

Nikdo nechce Chartě opírat její zásluhy na tom, že se snažila, aby Husákův režim plnil to, co jeho hlavní představitel, Gustáv Husák, slavnostním podpisem závěrečného dokumentu (konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě) KBSE dne 1. srpna 1975 v Helsinkách stvrdil. Takže, pokud řeknu, že cílem Charty 77 nebyl pád socialistického režimu, ale jeho kultivace, asi se příliš nemýlím.

A ani nejviditelnější postava disentu, dramatik a spisovatel Václav Havel, po pádu socialistického režimu nijak netoužil. Jasně to vyplynulo z jeho interview s jedním, myslím francouzským, reportérem, který ho asi 14 dní před „Listopadem“ navštívil na Hrádečku a kde se Havel radoval, že již brzy nastanou rozhovory s premiérem Adamcem o jistých ústupcích režimu.

Nezbývá tedy než zopakovat, že pád socialismu vůbec nebyl v zájmu aktivních chartistů, z nichž naprostá většina byli buď levicoví intelektuálové, jako Václav Havel nebo, a to převážná většina, bývalí komunisté, kteří stále žili „ideály roku 1968“ jako Jiřina Šiklová, Jiří Dienstbier a řada dalších. Takováto sestava neměla a vůbec ani nemohla mít žádnou touhu svrhnout socialismus, pro který vlastně žili.

Samozřejmě, že nežili pro ten reálný, Husákův socialismus, ale pro ten vysněný, utopický, „Socialismus s lidskou tváří“, jehož realizace je asi tak dobře možná, jako dáti si ruskou zmrzlinu na dvacet minut do trouby 200°C a pak si na té chladivé pochoutce smlsnout. Realisticky a pravicově smýšlející lidé se do Charty nehrnuli. Václav Klaus je toho zářným příkladem a soustavná nevůle vůči němu je odporem proti tomu, kdo chartistům „rozkopal bábovičky snu o roce 1968“.

Listopad 1989 by se bez „normálních“ občanů vůbec neuskutečnil. A samozřejmě také beze změny mezinárodní situace ne. Ale líčení policejního (VB) běsnění na Národní třídě, které jsem vyslechl z úst očitého svědka, svého 16 synka, který byl přímým účastníkem, ale včas před obušky utekl a následující zpráva Rádia Svobodná Evropa o smrti studenta Šmída zmobilizovala nejen mě, ale podobným způsobem i tisíce „normálních“ občanů, „ne chartistů“.

A bez jakýchkoli výzev, bez jakéhokoli organizování, jsme se v neděli 19. 11. 1989 shromáždili na Václaváku „u koně“. Moc nás nebylo, stěží tak tisícovka. Policejní kamery na Domě Potravin švenkovaly jak zběsilé a my jsme z toho už měli prču. Komunistická moc začínala ztrácet svou moc. Po nějakém čase jsme se dali na pochod směrem k Můstku a současně se kolem nás začali rojit zahraniční reportéři.

Ti mají ten ošklivý zvyk, že většinou hovoří cizím jazykem, což zase většina mých „spolupochodníků“ neovládala. Takže naprosto zákonitě se po několika neúspěšných pokusech jeden u nich, kanadský rozhlasový reportér dostal až ke mně s dotazem, proč pochodujeme, když ten student vlastně mrtvý není? Když to vlastně byla taková StB-Uhlovská-novinářská kachna?

A moje odpověď? Mrtvý sice asi není, ale tím lépe. Byla by škoda mladého života, ale k vyburcování občanů byla ta zpráva skvěle vymyšlena. A že „pučisté v KSČ“ spolu s StB to zamýšleli jinak? Že chtěli režim zachránit a jenom vyměnit směšného generálního tajemníka a jeho nohsledy? Jo, tak to v životě prostě chodí. Nechte si někdy vyprávět o požárním preventistovi v ČKD Naftové motory. Ten to taky nejdřív „myslel dobře“ a celá fabrika potom lehla popelem.