Klausovo chilské pero a Rathovy středočeské melouny…

Když jsem sledoval reakce na obě televizní sebeprezentace pana stále ještě poslance Sněmovny Parlamentu České republiky, MUDr. Davida Ratha, vzpomněl jsem si na rok 1968. Tehdy jsem trávil prodloužené prázdniny v Západním Německu. K našim nejbližším přátelům patřil asi padesátiletý člověk, který celou nacistickou éru strávil v ilegalitě.  Ne že by vyvíjel nějako protinacistickou činnost, ale prostě se mu nechtělo umřít na východní frontě.

Takže nebyl ani odveden, ani zatčen a válku přežil ve zdraví. Jmenoval se Oskar Huth a je již skoro dvacet let na pravdě boží. A Oskar nám vyprávěl, jak německé masy a zvláště pak ženy, reagovaly na Adolfa Hitlera. A myslím, že vůbec nepřeháněl, když říkal, že když Hitler jel městem v otevřeném voze, tak německé ženy upadaly do transu, který měl velmi blízko k orgasmu a mnohé by pro Hitlera bez váhání položily život. A přesně tento dojem mám z některých reakcí na výše zmíněné projevy Davida Ratha.

Nejsem psycholog, ale i bez studia psychologie musí člověk dospět k názoru, že pokud Václav Klaus je narcis, a on asi opravdu je, pak David Rath je narcis na kvadrát, narcis jako futrál. Ostatně, možnost oslovovat masy ho potkala v mladším věku než kdysi Klause nebo Havla. Ale vůbec si nepamatuji, že by Klausovi nebo Havlovi bylo kdy umožněno v přímém televizním projevu oslovovat po takto dlouhou dobu obyvatelstvo a že by to někdo s takovým zájmem poslouchal.

Rath prostě umí hovořit tak sugestivně, že by s přehledem dokázal prodat Eskymákům nejen chladničky, ale celou chladírenskou soustavu na výrobu sněhu a ledu pro zpestření jejich krajiny. A jak k tomu pasuje Klausovo chilské pero? Jednoduše, v obou případech (Klausovo pero a Rathovy miliony) prý „škoda nevznikla“.

Já jsem bytostně přesvědčen, že i přes Klausův cirkusácký kousek zachycený „přejícími“ kamerami České televize, chilským hostitelům žádná skutečná škoda nevznikla, protože tzv. „protokolární pero“ není něco, co se po podpisu smlouvy schovává do tresoru, nýbrž něco, se na stůl dává s tím, že reprezentant druhé strany si po svém podpisu na smlouvě to pero nechá na památku.

A možná, že Rathova úvaha míří naprosto stejným směrem. Třeba je to tak, že v jakýchsi stínových rozpočtech politických stran, obcí, měst, krajů, ministerstev a celé republiky je vždy několik procent z celého toho rozpočtu vyčleněno na „odměny“ funkcionářů a jejich spřátelených firem, takže když se několik desítek miliónů octne v rukou pana Hejtmana a jeho přátel, tak, podobně jako v Chile, to žádná krádež není. Je to pouze „řádně naplánované a schválené přemístění finančních prostředků do předem připravených kapes.

Zdá se Vám to příliš přitažené za vlasy? Tak si znovu pusťte Rathův projev a když skončí, tak zjistíte, že jsem nejen nepřeháněl, ale naopak mnohé věci dokonce ještě podcenil.