Smrt v sauně a naše normalizační vítězství...

Film Smrt v sedle z r. 1958 režiséra Jindřicha Poláka byl, jako ostatně všechny filmy té "komunistické" doby hvězdně obsazený, Oni ti herci totiž neměli na výběr a tak, bez ohledu na svůj věhlas, brali vše. Nechovali se tržně.  

Trh a tržní chování patřily totiž v té době ke sprostým slovům, která byla přísně zapovězena. A samozřejmě, naprosto nezpochybnitelnou byla vedoucí role KSČ a též nerozborné přátelství se SSSR.

Kupodivu to tehdy vůbec nikdo nezpochybňoval a nejméně pak ti tzv. "budoucí disidenti", jinými slovy nižší a často i vyšší kádry KSČ. Ti se pomocí zhovadilosti a těšínských jablíček o tzv."socialismu s lidskou tváří" pokusili vyšplhat na partajním žebříčku o něco výše.

O tom, že by v tom jejich vysněném systému nastalo něco tak nemravného jako tržní hospodářství a tím i kapitalismus, tak o tom neuvažovali ani chviličku. Ale lidi v tom nechali, aby tomu věřili, protože jinak by ztratili jejich podporu.

Jak to dopadlo, všichni víme. Přijel okovaný SSSR a srovnal nás do latě. A po každé takové události musí následovat trest a exekuce. U nás to, díky Gustávu Husákovi, nebyly ani šibenice, ba ani kriminály, ale jen posty. Ale ztráta funkce.

A soudruzi lítali ze svých postů jako holubi z kurníku. Tedy z holubníku. KSČ totiž nebyla žádným holubníkem, nikdo nemohl jen tak prostě praštit legitimací a odejít, jak se nám dnes mnozí snaží naluvit. Kdepak, hošánkové a děvenky. Vyloučit nebo vyškrtnout.

A do tohoto "rumrejchu" vlítla naše generace, "generace krasavců Vítězného února 1948", abychom po absolvování VŠ nastoupili do praxe. Mně se povedlo v průběhu měsíce. a to přesně v tomto pořadí, nastoupit do práce, povít synka a obdržet diplom.

V práci byla moc prima parta. Já, jako benjamínek, jsem byl pověřen jak donosem dršťkové od Hulatů, tak i následným donosem točeného z restaurace U Pepíčka. Bohužel, do stejné konve.

A v těch rozjařených normalizačních letech, jsme s ženou řešili problém s bydlením.

Možnost se naskytla velmi dobrá. Krátce předtím zesnula manželčina babička a uvolnil se jeden pokoj v krásném, starém, vinohradském bytě u Grébovky s vysokými stropy. A já, ač jinak velmi líný, jsem do toho pokoje vyprojektoval druhé patro, tzv. "veverkárnu".

Přiznávám, že tři trámy desítky jsem si do zdí nechal vsadit profesionálními zedníky a pak nastal prostor pro moje "řemeslné umění". Pobít trámy prkny, aby byla podlaha, to fakt nebyl žádný problém. Schody nahoru již ano.

Moc se se s tím "nesjal", vzal jsem dvě fošny, upevnil je na výšku a pak jsem k nim vruty přišrouboval hranoly, jako opory pro stupně. Další krok, upevnění stupňů těch schodů by pak zvládl, kdyby měl pořádné tlapky, i ten delfín.

Zakrátko k nám přišli přátelé z vedlejšího domu a říkají: "Hele v televizi vyhlásili soutěž...". A tak jsem sedl, Internet jsem tehdy měl jen vytáčený a PC zrovna haproval, na papír A4 načrtl schéma našeho bejváku.

Následovalo několik akcí, které nehodlá rozebírat, ale jejich výsledek byl, že jsme v té soutěži zvítězili. Nikoli díky mé řemeslné zručnosti, to ani náhodou. Ale díky pěkně zařízenému pokoji, na což měla manželka a stále ještě má skvělý nos.

A proč to všechno píšu? Protože druhé místo obsadil chasník, který byl řemeslníkem a všechny ty řemeslné detaily zvládl o 500% lépe než já a cítil se proto značně poškozen. Ovšem, ten bloud použil při stavbě i umakart a to by zlámalo vaz i Kaplickému.

My vyhráli lustr z Kamenického Šenova, který dodnes visí v maminčině bytě. Bohužel, maminka si s ním už nesvítí.

Ale, kdyby ten člověk, co tu saunu, smrtící past, byl takový lajdák jako já, tak by to určitě nebyla tak nedobytná pevnost a smrtící past.