Kdyby na Silvestra 1978 tak nemrzlo, nezavedli by komunisté v r. 1979 letní čas...

Ono je u nás ale velmi běžné zaměňovat příčinu s následkem nebo naopak. Klasický příklad uvidíme v zase v srpnu. Bude plno povzdechů nad pohledy do hlavní tanků a věrolomností SSSR a nikdo nic nenapíše o idiotismu reformistů.

Vše začalo krátce před Silvestrem 1978. Na chalupu poblíž Liberce jsme se sjeli v hojném počtu včetně dětí. To nejmladší, které ještě nechodilo, patřilo nesezdanému páru z Východního Berlína, který nás v roce 1976 ubytoval.

Vlastně ani nevím, komu z nich ten malý domek v Behringstrasse, který se na tři měsíce stal spolu s Mirkem naším domovem patřil, faktem ale je, že náš pokoj byl vybaven jen velkou manželskou postelí a tehdy nám to nepřipadlo vůbec divné.

Stát se to dnes, tak už uvažuji, jestli si kvůli tomu nemám zažádat o průkaz "gay čekatel", ale skutečnost byla spíš taková, že jsem při pohledu na to německé robě usoudil, že vzhledem k oné devítiměsíční latenci nemůže být českého původu.

Kromě vína, které jsme již podle vzorce O*N*1,5 (osoby krát počet nocí krát 1,5 litru) nakoupili, vzal jsem sáňky a jel do blízké hospody pro limonády. Basu takových těch žlutých ve třetinkách. Hospoda byla asi jeden kilometr od chalupy a limonády za tu dobu nahoře ve flaškách zmrzly.

Limonády byly ovšem jen takovým doplňkovým pitím, které se ale muselo nejprve nechat na kamnech rozmrznout, aby ten ledový špunt povolil a dalo se pít. Hlavním nápojem, samozřejmě, bylo normalizační víno v litrovkách.

Chutnalo kupodivu stejně dobře nebo blbě jako současná demokratická vína, ale vypili jsme toho podstatně víc, než dnes. A zábava, se dvěma kytarami, se rozjížděla velmi dobře. Ještě dlouho jsme měli doma ten záznam, pořízený komunistickými tajnými službami na kazeťák...

...ale pak to žena tak dobře schovala, že jsem ji podezíral, že kazetu vyhodila. Pouštěly si ji totiž naše děti a příšerně se smály třeba při hlodech dvou vysokoškoláků o Lorelei. Hláška "Ne Schiller, ale Heine ty čumáku" (nahraďte prosím písmeno "m" písmenem "r").

To mě, upřímně řečeno docela pobavilo a vzpomněl jsem si přitom na vojnu, kdy jsem při jisté diskuzi sdělil vojínovi M. "Ty jsi ale blbý jak dřevěný houpací kůň", načež on s klidem vojína základní služby sdělil: "Furt je to lepší, než inteligent - prase".

Zajímavé je, že se u nás, při těch orgiích, vůbec nikdo nepozvracel. Pili jsme totiž velká množství v malých dávkách a nikoli překotně. Jedinou výjimkou jsem byl já, kdy se všichni tak přepili, že šli spát a zbyla jen jedna kamarádka, které se spát nechtělo.

Mně se zase nechtělo jí dělat společnost a přitom pít, ale znáte ženské. Ty si vždy prosadí své a tenkrát to bylo nemlich tak. Ida, která mimochodem už asi deset let není mezi námi, si přála k vínu společnost. A tak musela nastoupit procedura, tak pěkně popsaná Petroniem v jeho klasickém díle:

Hostina u Trimalchiona

latinsky Cena Trimalchionis je nejrozsáhlejší zachovaná a patrně nejznámější část satirického románu Satirikon římského spisovatele Petronia Arbitra.
Hlavní hrdinové Petroniova románu, Enkolpius (který příběh vypráví ze svého pohledu), Ascyltus a jejich sluha Giton, se dostanou na hostinu, kterou pořádá zbohatlý propuštěnec Trimalchio. Ten během celé hostiny dává nevkusným způsobem najevo své bohatství. Přitom vychází najevo také jeho nevzdělanost a nevychovanost. Petronius zachycuje hrubou zábavu propuštěnců. Vedle svého manžela se na hostině předvádí také jeho manželka Fortunata. Hosté bohatému hostiteli Trimalchionovi pochlebují, aby je příště pozval zase. Na závěr hostiny Trimalchio zinscenuje svůj vlastní pohřeb, aby věděl, jaké to bude, až zemře.http://www.cbdb.cz/kniha-105135-hostina-u-trimalchiona-cena-trimalchionis

Takže jsme probrali latinskou klasiku, německou klasiku a probudili jsme se v mrazivém československém ránu. Mráz, který výjimečně přicházel ze severu nás zasáhl již odpoledne, Prahu pozdě večer a Jižní Čechy nad ránem.

A startujte škodovku v mrazu -28°C. Naštěstí mezi vozy byl jeden Wartburg (Trabanta Němčíků jsme vzali do teplejch a to auto rozjeli. Až do Berlína prý nedokázali zavřít dveře), ale, bohužel, švagr ho zaparkoval v hluboké louži.

Bylo docela zábavné vysekávat ten dvoutakt z ledu. Museli jsme dávat majzla, abychom sekyrami nepoškodili gumy, ale zdařilo se. A tím Wartburgem jsme roztáhli první škodovku, tou škodovkou druhou škodovku, až všechny tři vozy vrněly na volnoběh a čekaly na odjezd.

A já, celou tu proceduru, jsem v dobrém oblečení poskakoval venku. A asi po dvou hodinách na tom mrazivém vzduchu jsem najednou cítil, jak ztrácím koordinaci. Nic tragického, v chalupě byl horký čaj, ale získal jsem představu, že smrt umrznutím je asi velmi příjemná.

A jakou to vše má souvislost s letním časem? Velkou. Zamrzlo totiž uhlí v elektrárnách, začalo se kriticky šetřit proudem, nejely vleky a podobně. A tak se strana a vláda, pod vedením milovaného vůdce, rozhodla zavést letní čas.

A do té doby na to střídavě nadáváme, když nám to na jaře ukradne hodinku času, a pak tu změnu zase velebíme, když máme o hodinku déle slunce, hlavně na plovárně. A lze tedy, spolu s klasikem, říci: Není na světě čas ten, aby se zavděčil lidem všem.