Smutný osud zloděje Winkelbauera

Tak, Ladislav Winkelbauer byl odsouzen za vraždu a tak o něm lze pravomocně psát jako o vrahovi. Což ovšem, smutný hrdina našeho příběhu nebyl a ani netuším, jestli nakonec "bručel" nebo to, jako mnozí jiní, uhrál na podmínku, 

Náš hrdina byl muž, asi tak třicetiletý, který se ucházel o místo u naší firmy. A vzhledem ke svým jak elektrotechnickým, tak i fyzickým kvalitám, byl bez váhání přijat. Naše práce, tedy práce montérů, i když já jsem si ji také občas zkusil, nebyla žádným medem.

Zařízení se muselo, a to dost často, donést v rukou ke stožáru a tam ho vynosit do co nejvyšší výšky (jednou ten mikrovlnný spoj plánovali podle staré mapy a mezi dvěma body les příliš vyrostl).

Za tu práci byly velmi slušné peníze a hrdina našeho příběhu tedy nevydělával vůbec špatně. Ale jednoho dne jsem té Winkebauerově dvojici (pracovalo se ve čtyřech, dva na každé straně spoje) dál zálohu 10.000,- a dost dlouho jsem z nich musel mámit vyúčtování.

A najednou mě zavolal náměstek s úkolem vymámit od paní Winkelbauerové drahý vercajk, který si ve firmě nafasoval, protože dotyčný zmizel. Objevil se asi po 6 týdnech a celkem hned bylo jasné, že byl na odvykačce u Nešpora.

Další kapitolou bylo Slovensko a tam, jakoby náš milý hrdina, změnil sexuální orientaci. Vyměnil parťáka (ten první za něj musel zaplatit tu zálohu 10.000,- to jsem ale tehdy nevěděl) a oni dva žili jak nerozluční manželé.

Winkelbauer neměl u sebe vůbec žádné peníze a všechno platil Martin, jeho kolega. Prostě, jako nerozluční partneři ve 4% svazku. Ale důvod byl naprosto jiný. Šlo o to, aby u sebe neměl vůbec žádné peníze, tudíž ani žádné pokušení hrát.

Čas oponou trhl a já se ocitl ve firmě s krycím názvem Wernher von Braun, ale s raketami jsme neměli nic společného.

Ale s mobilními sítěmi už ano a s lezením po stožárech už tuplem. Kouzelným slovem bylo RFI - Ready For Installation a to také bylo oblastí páce hrdiny našeho malého příběhu.

Protože, když jsem byl ve firmě asi půl roku, zazvonil mi telefon, abych šel k náměstkovi. A tam jsem začal dostávat sodu: "Vy znáte pana Winkelbauera, pracoval jste s ním?" a na to já, prostomyslně, jak je mým dobrým zvykem: "Ano, pracoval, pane náměstku, a já mu jednu chvíli i velel".

Takže situace začínala být kritická a já byl "za blbce". A proč jste tedy nic neřekl? Ale já řekl, pane náměstku, jeho dvěma šéfům (měl dělenou pracovní náplň). A blesk se z mé hlavy začal přesouvat na hlavy těch šéfů a já byl v milosti propuštěn.

Fór byl totiž ten, že Winkelbauer, v kritické finanční nouzi, ukradl firmě plné auto s dvanácti notebooky a nepočítaně digitálních foťáků, které tehdy, koncem 90. let vůbec nebyly levné. To zboží se už nikdy nenašlo, zato se velmi brzy našel Winkelbauer.

Ne, neplaval ve Vltavě, jak by si mnohý mohl myslet. Výsledek byl daleko prostší, napráskala ho jeho vlastní rozvedená manželka, ke které si přišel pro peníze.

A tato historka, až na změněná jména, je zcela pravdivá. Samozřejmě, až na některé detaily, které by ten příběh zbytečně protahovaly. A ukazuje, jak velmi nemravné je chodit jako provozovatel sítě hracích automatů, do politiky. 

A opět nebudu, pane Monte Carlo jmenovat. Jen řeknu, že ty peníze na to prestižní bydliště, nejsou třeba z tenisu nebo z filmových honorářů.