Václav Havel a současná normalizace...

Normalizace jako taková je jednou z nejužitečnějších věcí na světě. Namátkou třeba systém poledníků a rovnoběžek. Nevím, který stát na světě by ten systém neužíval. Hodně států, ale ne všechny, používají metrický systém.

A tak by se dalo pokračovat až do nejnovějších výdobytků techniky, jakými třeba jsou mobilní telefony a Internet. Internet, tedy jazyk html a protokol http uznávají asi všude. Ale u mobilních telefonů ta standardizace zas až tak 100% není.

Prostě a jednoduše, normalizace umožňuje, aby se lidé mezi sebou dorozuměli, i když s potížemi. Síťové napětí je sice v Evropě stejné, modely zásuvek a jim příslušných zástrček už ne. A proto ty různé "celosvětové" adaptéry vypadají jako hlavolam.

S technickou normalizací, lépe nenormalizací, i když to občas není lehké, se nakonec nějak popasovat dá.

A co "normalizace" politická? Tu u nás poprvé zavedli komunisté po roce 1948, i když ji tak nenazvali. Jméno ji přiřadil až Gustáv Husák poté, co se v dubnu 1969 zmocnil vlády.

Tak tuto normalizaci by bez problémů bylo lze nazvat politikou: "Držet hubu a krok". A přesně tak to Husák, jak směrem do KSČ, tak i směrem do celé společnosti myslel.

Pokud se, milánkové, budete chovat řádně a řádně také poslouchat, pak bude vše v pořádku.

Pokud ale ne, pak se se zlou potážete. Nebudete ani popraveni, většinou ani uvězněni, ale své "odbojářství" moc hezky pocítíte. Na svém postavení, na své peněžence a možná i na dětech. Tady nevím, zda se KSČ po roce 1970 nějak významně podílela na šikaně dětí.

A pozor, teď se vydávám na tenký led a napíši něco, co je sice naprosto zřejmé, tedy alespoň pro lidi, kteří nejsou zaslepeni, ale nerado se slyší. Prostě, u nás u svišťů (Jan Werich) se o tom nemluví. On to asi opravdu každý ví, ale neříká se to.

Asi jako tak, když dobře rostlá paní starostová, manželka churavějícího muže v letech, chodívá každý týden, jednou nebo dvakrát, k mladému místnímu řezníkovi vybírat si v temnotě jeho komůrky za krámem maso, zatímco zákazníky obsluhuje učedník.

A toho tenkého ledu je u Václava Havla tolik, že i já známý provokatér, se na ten led bojím vstoupit a psát něco o jeho minulosti. To je totiž tak trochu o ústa. To mi bude hned vyčteno, že ho nenávidím a on to dobře ví, protože se do něj (do Havla) už delší dobu strefuji.

To je svatá pravda, ale problém s tím nastal, až když Havel "vstoupil na nebesa". Opětně vím, že mi to bude otřískáno o hlavu. Ale programy, hlavně veřejnoprávních televizních stanic, byly několik dní Havla tak plné, že úplně. Neexistoval skoro jiný program.

Snad  jen televize Prima pustila v době smutku pořad Nikdo není dokonalý a hned jí to bylo otřískáno o hlavu. A v podstatě plynule na toto pohřební šílení navázal Fero Fenič svým návrhem k letišti.

Ještěže to letiště si zachovalo zdravý rozum a je stále "PRG", což je zkratka všem srozumitelná.

Kdysi, když jsem chodil na první stupeň základní školy, tak dva malí rošťáci, děti ze sociálně slabších rodin, ale cikáni to nebyli, vylezli na vysoký strom poblíž školy a ze stromu rozjařeně halekali Internacionálu a Píseň práce.

Byli přistiženi a byli jim přistřiženi. Soudruh ředitel je přísně potrestal, snad trojkou z mravů. A to by byla metoda. I ti dnešní frflali či frflalové se ze života světce snaží, pod nánosem oficiální propagandy, vydolovat alespoň nějaká zrníčka pravdy.

Je to úkol těžký, nadlidský a vyžaduje sebevražedné odhodlání. Nuž, v autě jsem se ještě nezabil a asi už nezabiji a tak to občas zkusím. Ale řeknu vám, ty metody potlačování nekonformních názorů jsou dnes velmi, velmi propracované.