Blíží se 50. výročí Saši Dubčeka...

Výročí, které si různí lidé pamatují různě nebo vůbec ne. Je to podobně jako v tom nevkusném anglickém vtipu, který jakoby parodoval skvělou ruskou, proti gosudarovi Putinovi a jeho mafiánské klice bojující skupinu Pussy Riot.

Děvčata neváhala nasadit svá vlastní, někdy i samodruhá těla, aby návštěvníkům biologického muzea v Leningradě dala názornou lekci z biologie člověka. A ve smyslu tohoto skvělého počinu je i ten vtip.

5% mužů má rádo ženy "with thick legs", 10% mužů má rádo ženy "with thin legs"a 85% mužů má rádo ženy "with something in between".

Jenomže u "pamětníků" roku 1968 je ten poměr naprosto jiný. Nejméně jedna, ale asi i více generací pamětníků zde již většinou není.

Další generací jsou "nepamětníci", kteří si v té době ještě hráli v uhláku na horníky nebo ještě pobíhali po lese v testikulech svých tatínků a možná dokonce jsou i tací, jejichž rodiče nebyli v roce 1968 naživu. A všichni tito se k tehdejšímu dění intenzivně vyjadřují.

A jakousi smetánkou všech těch pamětníků jsou ročníky okolo mého roku narození, tedy 1948. Již jsme tehdy měli rozum a doposud ještě nejsme zcela senilní. A pro nás byl rok 1968 velmi významný a pro mě dokonce dvojnásobně.

Zachránil mi můj studentský život, který byl ve velmi vážném ohrožení. Jednalo se o jakousi soft komunistickou obdobu nacistické heydrichiády, kdy byli popraveni i ti, kdo s atentátem na říšského protektora souhlasili.

V Praze se tehdy, na podzim 1967, sice žádný atentát neudál, ale došlo k tzv. Strahovským událostem. Já, jako rodilý, Botičem a jeho lagunami odkojený Pražák, jsem na Strahovských kolejích samozřejmě nebydlel, ale zmlácené spolužáky jsem druhý den velmi dobře viděl.

A, jak všichni víme, mládí je radikální a tak, když jsem jednou asi ve 3 hodiny ráno šel pěšky z Václaváku, tak mě zastavila hlídka VB. Pěšky jsem šel proto, že mi několik týdnů předtím dělal, při čekání na tramvaj, jeden mladý chasník 4% návrhy.

Být to nyní, tak si řeknu: "Blíží se Prague Pride a já tam půjdu a hrdě vyslovím: ano, nediskriminoval jsem 4% menšinu. Dal jsem mu (pecku do čenichu). Ale to sem vlastně nepatří, řeč je samozřejmě o qeer sexu a o tom v roce 1968 4% menšina zbaběle mlčela. Až teď jí narostly růžky.

Neštěstím bylo, že jsem u sebe neměl OP a hlídka VB mi za to chtěla udělit pokutu 50,- Kčs, které jsem také neměl. A tak jsem řeč hbitě převedl na Strahovské události, dostal jsem pár přes hubu a zápis, že jsem podvratný živel.

A pak jsem byl před celou posluchárnou potupen, že jsem "napadl hlídku VB". Čekalo se jen na rozhodnutí strany a vlády, kdy nás podvratníky z těch různých škol vyhodí. Jako teď v Turecku. To jsem ale nevěděl, že v KSČ bobtná vzpoura "progresistů" proti "konzervativcům"

No a v lednu 1968 se objevil jakýsi nový první či generální tajemník KSČ, Alexander Dubček, který byl národu ještě méně znám než Václav Havel na podzim 1989.

Ale jeho hvězda stoupala strmě vzhůru, protože se choval jako ona učitelka ve filmu Obecná škola. Dovolil skoro vše.

Ta si s dětmi neporadila a skončila v blázinci. Musel přijít Igor Hnízdo s pistolkou u boku a srovnat je. No, ta vojenská síla, která nás pak v srpnu 1968 srovnala, byla samozřejmě neskonale větší, ale princip "výchovy nezbedného žáka" byl stejný.

A najednou se, s příchodem Dubčeka a progresistů, vše změnilo. Já byl rehabilitován. Žádost o výjezdní doložku, která mi byla zamítnuta, jsem mohl podat znovu a celý národ začal "dýchat novou nadějí".

Ano, sežrali jsem to těm progresistům, z nichž mnozí byli staří stalinisté s krví na rukou, i s navijákem. Prostě jsme tehdy kolektivně blbli a hlasy zdravého rozumu buď vůbec nebyly nebo zcela zanikly.

Mysleli jsme si, že jsme vynalezli Šalamounovo hovno. Takové hovno, které nesmrdí ani kapitalisticky, ani socialisticky, ale libě voní demokraticky-socialisticky, chcete li, tak s lidskou tváří. A ta chiméra, ta potrhlá myšlenka vydržela mnohým až do smrti.

Slyšel jsem Jiřího Dienstbiera u příležitosti jednoho z výročí srpna 68 tak procítěně o těch snech z roku 1968 mluvit, že u toho málem plakal. Plakal, protože mu Rudá armáda rozkopala jeho nereálné sny a tak se s dalšími uchýlil do Charty 77, aby je nerušeně mohli snít alespoň tam.

Moc daleko jsem se s tím popisem roku 1968 nedostal. Ona to totiž není žádná lehká látka. To lehké děvy, ty jsou povolné a zvláště nyní, když máme tu družbu s Kyjevem. Ale látka, materie ku psaní, jen tak nepovolí. Takže zase až příště.